Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Viktor Šlajchrt kulturní publicista

Zhruba za dva měsíce uplyne šestapadesát let od březnového rána, kdy byla pod okny Černínského paláce nalezena mrtvola Jana Masaryka.

Před několika dny proběhla tiskem zpráva, že česká policie definitivně vyvrátila verzi o jeho dobrovolném odchodu ze života a na základě biomechanické expertizy prokázala, že byl zavražděn.

Stopy směřují k bývalé sovětské tajné službě. Jenže žena, která o tom vypovídala před několika lety v televizi, mezitím zemřela.

Když čeští vyšetřovatelé požádali ruské kolegy v rámci právní pomoci o nahlédnutí do archivů, dozvěděli se, že to zatím nejde, ale že nutnost utajení "bude přehodnocena", takže to možná za rok za dva půjde. Zas se pak o kousek přiblížíme pravdě.

Temná tragédie, která před víc než půl stoletím ohromila národ koňskou dávkou hrůzy, se proměnila v mediální evergreen.

Dychtíme po pravdě z ruských archivů? Zkusme si ji představit

Ministrova smrt útočí na obrazotvornost publika v pravidelných intervalech, ale pokaždé v trochu jiné podobě, jako by patřila do nekonečného krimiseriálu ve stylu Davida Lynche.

Vždy znovu slyšíme ozvěny kroků v setmělých chodbách rozlehlého paláce, vzrušené hlasy, povely, zaúpění a pád těžkého těla na vydlážděný dvůr. Obraz i zvuk jsou dostatečně nejasné, aby tajuplnost zůstala zachována.

Z detektivek víme, že hlavní je odhalit pachatele - v tomto případě se však samo pátrání po něm stává falešnou stopou. Podstatnější je otázka, kdo a proč té noci zemřel.

Hrál Jan Masaryk dvojí hru, aby ve vhodném okamžiku přešel na stranu odboje? Nebo se dostal do vleku událostí, které nebylo v lidských silách zvládnout? Do jaké míry byl ochoten přizpůsobit se novým pořádkům? Věřil, že by mohl přispět k jejich polidštění, uchová-li si vliv a postavení?

A pokud byl skutečně vyhozen z okna, viděli v něm vrazi nebezpečného protivníka nebo jen rekvizitu, která jim umožní navodit v celé české společnosti včetně stranického vedení tu správnou atmosféru stalinismu?

Takové otázky vyvstaly hned po Masarykově smrti a každá z odpovědí má dodnes své zastánce i odpůrce. Zjištění, že byl zavražděn sovětskými agenty bez Gottwaldova vědomí by sice povahu českého komunismu dokreslilo barvitým detailem, ale nic převratného by neznamenalo.

Do vražd se čeští soudruzi moc nehrnuli - raději člověka deptali, dusili, doháněli k beznaději. Verze o Masarykově sebevraždě dokresluje dobu stejně výstižně.

Dychtíme po pravdě z ruských archivů? Zkusme si ji představit.

Za deset dvanáct let se možná dozvíme, že komando KGB vedl té noci nějaký Semjon Semjonovič Onačenko, narozený v roce 1910 v Krasnodaru, který se koncem sedmdesátých let upil v Rostově na Donu jako docela bezvýznamný důchodce.

Třeba tak, svým způsobem, také spáchal sebevraždu.