Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Ivan Medek publicista

Před časem, ještě za starého režimu, byli jsme ve Vídni, k nám přijel mladý muž, vzdálený příbuzný.

Po sovětské invazi v roce 1968 emigroval s rodinou do Ameriky. Tak trochu umělec, přesto získal v Americe existenci, nevedlo se mu, pokud se pamatuji, zle. Hovořili jsme samozřejmě o rodině, kamarádech, známých.

Bylo to těsně před volbou amerického prezidenta. Tehdy kandidoval a skutečně se pak prezidentem stal otec nynějšího prezidenta George Bush. Ve chvíli, kdy na toto téma nezbytně přišla řeč, náš host se zcela proměnil.

Neznám nikoho, kdo by si přál Evropskou unii opustit a vrátit se k starému pořádku

Začal tím, že prý si žádný slušný člověk v Americe neumí představit, že by prezidentem Spojených států mohl být muž, který měl v minulosti blízko k policii. Nebylo to úplně přesné, ale našemu mladému muži to stačilo, aby se rozčiloval.

A to nejen na George Bushe, ale na Americku vůbec. Vypočítával, co všechno je ve Státech nesnesitelné. Nepamatuji se dnes už na detaily, ale vím, že ten hoch v určitém okamžiku ztratil nervy, přestal kritizovat, a jen nadával. Když se v jednu chvíli nadechl, zeptal jsem se ho: Řekni mi tedy, v které zemi bys ty vlastně chtěl žít?

Podíval se na mě nechápavě a povídá: Co to je za blbou otázku? Samozřejmě, že jedině v Americe. Je to moje země, mám svobodu ji kritizovat, ale můžu v ní svobodně žít.

Znám mnoho lidí, kteří žijí v Evropské unii. Někteří kratší, jiní dlouhou dobu. Vím, že mnozí z nich jsou s řadou věcí nespokojeni. Babičky počítají stále ještě raději v markách nebo šilinkách, zavádění administrativních předpisů stojí čas.

Sjednocování vysokého školství vyžaduje mnoho změn, na volný pohyb pracovních sil bylo nutno si zvykat atd. Hledáním potíží se zabývá i bulvární tisk. Neslyšel jsem ale nikoho mluvit o ztrátě národní identity a také jsem s ní nikde nesešel.

Lidé v krajích žijí stále svým osobitým životem, včetně jídla a zvyků. Neznám nikoho, kdo by si přál Evropskou unii opustit a vrátit se k starému pořádku, což by u nás znamenalo spíš k nepořádku, ke korupci, k nedostatku právního vědomí a vymahatelnosti práva a podobně.

Ale mezi evropskými politiky se přesto vždycky najde někdo, kdo mluví o ztrátě suverenity. V Rakousku je to Jörg Haider. Jinak by si ho totiž nikdo nevšiml.

Mohlo by se na něho zapomenout, a to je vůbec to nejhorší, co může politika potkat. Není to ale politik mé země. Na jeho výroky si nemusím zvykat a na štěstí je nemusím poslouchat.

Po prvním květnu, až se staneme členy Evropské unie, si ale všichni budeme muset zvyknout, že jsme bydlíme ve společném době, kde platí stejná pravidla a povinnosti pro všechny.

Pokud toto bude někdo potom cítit jako ztrátu suverenity, pak snad jen své osobní. Ale i to přejde.