Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Ondřej Štindl analytik BBC

Je asi docela příznačné, že s prvním veřejným protestem roku 2004 přišli právě lékaři - tentokrát ambulantní - nedá se ovšem čekat, že by si zdravotníci včerejší velice mírnou protestní akcí své letošní penzum už vybrali.

Dlouhodobý pat, do kterého se systém českého zdravotnictví dostal totiž není řešitelný bez obětí na mnoha stranách, obětí, jejichž nutnost jsou prakticky všichni teoreticky ochotni připustit, málokdo je ovšem zřejmě ochoten je přinést. Dost možná nejméně ze všech politici - koneckonců není se jim ani příliš co divit.

Zatímco za časů sovětského politbyra prý bývalo zvykem uklidit nezdravě ambiciózní soudruhy na post tajemníka pro zemědělství, funguje v české demokracii právě post ministra zdravotnictví jako spolehlivá konečná politické kariéry.

Situace přitom na laika působí docela jednoduše - české zdravotnictví, navzdory v médiích často propíraným excesům, z hlediska pacienta funguje na relativně slušné úrovni.

Stojí ovšem víc než si systém může dovolit, asi tedy nezbývá než přizpůsobit nabídku i cenu zdravotní péče možnostem těch, kdo ten systém vytvářejí.

To se ovšem neděje a díky tomu dochází k paradoxním situací, kdy se třeba ambulantní lékař dostane do problémů, protože dluží VZP platby za pojistné na sebe a své zaměstnance a dluží proto, že mu tatáž VZP posílá peníze se značným zpožděním.

Jednou za čas tato krize dosáhne bodu, kdy systém hrozí zhroucením, v té chvíli pak zasáhne stát, nalije do systému nějaké peníze, aby se bezprostřední nebezpečí zažehnalo a vše pokračuje - víceméně při starém.

Změna toho stavu vyžaduje především notnou dávku odvahy na straně politiků.

Odvahy působit problémy - problémy lékařům ze zařízení, která třeba budou muset být zrušena, problémy pacientům, kteří třeba budou muset za něco platit a především problémy sobě, protože provést reformu zdravotnictví jistě není způsob, jak polepšit sobě a své straně na žebříčku popularity.

I proto ten systém, na který v podstatě všichni unisono žehrají, klopýtavě přežívá. Ono i to všeobecné nadávání je dost možná trochu platonické.

Nakonec se možná - řečeno s Hamletem - všichni budou raději držet zla, jež znají, než aby utíkali k tomu, o němž není zpráv.