Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Petr Fischer analytik BBC

Příchod nového českého roku přivítala série svátečních projevů.

Kromě prezidenta republiky krátce hovořila i bývalá hlava státu, promluvil primas pražský a k přání všeho dobrého se na televizní obrazovce přidal i nejslavnější a nejznámější Čech loňského roku, držitel Zlatého míče, fotbalista Pavel Nedvěd.

Kardinál Miloslav Vlk jakožto nejvyšší představitel katolické církve v České republice se sice nevyhýbal domácím politickým tématům, ale jeho hlavní myšlenka či výzva do nového roku spočívala v ideji permanentní "transformace srdce".

Kardinálova reflexe vlastních skutků s ohledem k věcem, které člověka přesahují, silně kontrastovala s výstižným, leč přece jen trochu suchým politickým projevem prezidenta Václava Klause, který v České televizi v novoročním odpoledni hovořil jako první, těsně před kadrinálem Vlkem.

Éra moralizování končí

Václav Klaus neobcházel všelidská témata, ale vystačil si jen s banální připomínkou lidských strastí a vrtkavosti osudu - někdo je štastný a někdo nešťastný, takový už je život, pomozme těm slabším.

Vlkovo nahlížení na svět sub specie aeternitatis vhodně doplnilo prezidentův politický projev

Vlkovo nahlížení na svět sub specie aeternitatis, i když pro mnohé zřejmě nepřijatelně fixované na jeden výklad kresťanství, vhodně doplnilo prezidentův politický projev, který se hlediskem věčnosti nezaobíral.

Skoro jakoby oba pánové byli domluveni na tom, že státníci se budou zabývat bežným praktickým fungováním politiky, a věci mravní a existenciální ponechají církvím a jiným specialistům na oblast ducha.

Novoročním projevem prezidenta Klause tak začala nová tradice. Doba, kdy se demokratičtí prezidenti zabývali mravními otázkami a přesahem, pravděpodobně skončila.

Dvojí rozměr lidského konání, symbolizovaný spojením vertikály a horizontály, z veřejného prostoru nemizí. Prezident ale dává přednost mírně zvlněné čáře horizontu.

Filozofující Havel, přímočarý Nedvěd

Jedním ze společných témat novoročních řečníků byl pochopitelně vstup České republiky do Evropské unie, k němuž dojde prvního května, pokud smlouva o přistoupení bezpečně projde všemi parlamenty současné patnáctky, zatím se tak děje.

Exprezident Václav Havel, kterého Česká televize požádala o novoroční přípitek, mluvil o velké důležitosti tohoto kroku, který vyvolává pozitivní očekávání, ale je i závazkem, protože Česko se definitivně stává součástí velkého celku, který hledá svou globální roli.

Vstup do Evropské unie bude podle Pavla Nedvěda rozšířením domova

V tomto smyslu by se podle Havla mělo také změnit myšlení občanů a politiků, doma nebudeme přece jenom v Brně, Ostravě, Praze nebo Plzni, ale i v Paříži, Dublinu nebo v Portugalsku.

V pozitivním tónu se ke vstupu do unie připojil i kapitán české fotbalové reprezentace Pavel Nedvěd, který si na Nový rok připíjel s diváky televize Nova. Nedvěd rozmotal jistou Havlovu komplikovanost.

Vstup do Evropské unie bude podle něj rozšířením domova, Češi už nebudou na evropských letištích chodit jinými východy než ostatní lidé a ani čeští fotbalisté už nebudou v Evropě považování za cizince.

Jednoduché, stručné a pochopitelné vyjádření nejlepšího českého fotbalisty současnosti je z hlediska politického možná přílišným zjednodušením, ale v Nedvědově jednoduchosti je i jistá vitální síla, sympaticky optimistické nahlížení na svět, jemuž nechybí přesvědčivost.

Prezidentův pohled na EU

Tématu Evropské unie se ve svém novoročním projevu dotkl i prezident Václav Klaus, který si narozdíl od Nedvěda zachovává chladný kritický odstup.

Prezident zopakoval starou tezi, že vstup do unie nepřinese žádnou kouzelnou změnu. Naopak zdůraznil, že Česko ztratí část své státní suverenity.

Prezident zopakoval starou tezi, že vstup do unie nepřinese žádnou kouzelnou změnu

I v jeho řeči ale nakonec zazněl i pozitivní tón, to když Václav Klaus vyjádřil naději, že vstup do unie sjednotí a posílí českou politickou scénu, a ta pak bude v Bruselu tvrdě bránit české národní zájmy. O domově a sdíleném světě hodnot nebo letištních východů nepadlo ani slovo.

Televizní diváci se tak hned na Nový rok setkali se dvěma rozdílnými pojetími Evropy. Prezidentovým, jako místa tvrdého boje o národní zájmy, a pojetím Nedvědovým, kde všechny rozpory překrývá motiv společného, domácího.

Pavel Nedvěd si jako profesionální sportovec může dovolit přehlédnout agonickou povahu jednání v Bruselu.

Prezident, posazený do role profesionálního politika, si naopak přehlédnutí Nedvědovy Evropy dovolit nesmí. Chce-li být prezidentem všech, jakýmsi objektivním spojníkem svého lidu, jak si sám předsevzal.

Chlapácká reprezentace

S letošním vstupem do Evropské unie souvisí i dlouhotrvající diskuse o české politické kultuře, kterou loni umocnily některé laciné rétorické útoky a chlapácké řeči některých poslanců na adresu zdravotně upraveného poprsí ministryně školství Petry Buzkové.

Často se proto hovořilo o vulgárnosti české scény, která v Evropě jistě vyvolá nemalé rozpaky.

Politici se hádají a nadávají po celé Evropě, i když machistické vtípky o jednom z tělesných atributů ženství by tam těžko prošly tak lacino, jako tomu bylo loni v Česku.

Hlavní rozdíl mezi českou politickou scénou a západní částí unionistické Evropy spočívá v něčem jiném než ve slovních výrazech a stylu vystupování, který při bezprostředním setkání face to face, jaké nabízejí například summity EU, vyvolává nepříjemný dojem, že se v Česku hraje až třetí či čtvrtá liga, nikoli evropská extratřída.

Nesmyslný souboj vlády s opozicí

Skutečně podstatný rozdíl se skrývá v kvalitě a rozsahu odborného zázemí politických stran a ve způsobu, jakým spolu dokáže komunikovat vláda a opozice.

Novoroční diskuse premiéra Vladimíra Špidly a předsedy největší opoziční strany Mirka Topolánka znovu potvrdila, že je co dohánět. Opozice a vláda se nemají rádi nikde na světě, ale v důležitých věcech jsou schopny spolu jednat a dokonce se i dohodnout.

Mediálně předváděná ostrost a nesmiřitelnost názorů nemusí být vždy tou nejlepší politikou

Příkladem za všechny budiž daňová reforma v Německu. Opoziční křesťanští demokraté ovládající Spolkovou radu by si představovali daleko razantnější a komplexnější zásahy, ale nakonec se dokázali s kancléřem Gerhardem Schröderem dohodnout, protože Německo potřebuje alespoň málo, nežli nic.

Mirek Topolánek v diskusi s premiérem Špidlou, který slovo sebekritika vyřadil v poslední době ze slovníku, tvrdil, že ODS je schopna s vládou o důležitých věcech jednat a ty dobré podpořit.

Zároveň ale odmítal připustit, že - alespoň co se důležitého snížení daní pro podniky týče - ODS propásla dobrou příležitost potvrdit tento státnický nadhled, který naopak prokázala při hlasování o cestě českých vojáků do Iráku.

Diskuse premiéra a stínového premiéra bohužel znovu potvrdila, že čeští politici pořád ještě nepochopili, jak riskantní je držet radikální zamítavé pozice.

Vzdá-li se opozice důležité funkce rozumného regulátora vládní činnosti a vláda tuto roli neuzná, může při každé výměně vládnoucí politické garnitury docházet k nepříjemným nárazům, které nakonec odnese Česká republika a její občané.

To není výzva k tomu, aby se vstupem do Evropské unie byla obnovena opoziční smlouva, nýbrž drobné připomenutí na okraj - že totiž mediálně předváděná ostrost a nesmiřitelnost názorů nemusí být vždy tou nejlepší politikou, i když krátkodobě logicky přináší zisky v preferencích.