Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Adam Drda Praha

Vánoce a konec roku jsou na českých televizních obrazovkách tradičně zasvěceny pohádkám.

Pyšná princezna z roku 1952 patří k nejoblíbenějším pohádkám

Snad každý už několikrát viděl "Pyšnou princeznu", "Tři oříšky pro Popelku" nebo Sůl nad zlato, filmově pojmenovanou "Byl jednou jeden král".

Pravidelně se vysílají i pozdější snímky natočené na přelomu 80. a 90. let, kdy ke štědrovečernímu večeru patřila premiéra nové pohádky.

Pohádky jsou u českých diváků velmi oblíbené, a mohlo by se proto zdát, že o nich se nediskutuje, o výše jmenovaných obzvlášť. I v nich lze však vystopovat relikty komunismu i dlouhodobější obraz národní povahy.

Nedotýkat se!

Možná si vzpomínáte na horkou polemiku v českých novinách kolem Krkonošských pohádek - večerníčku, v němž zlý pán Trautenberk terorizuje své submisivní, ale laskavé poddané, opírající se o dobrého Krakonoše.

Politolog a původním povoláním literární kritik Bohumi Doležal se do této polemiky zapojil a při té příležitosti "sáhnul" i na posvátnou Pyšnou princeznu z 50. let.

Jak napsal, považuje ji za typický produkt stalinismu, v němž je bohatství takřka totožné s ničemností a vyzdvižena je jen skromná chudoba pracujícího lidu. Švec, který nechtěl pracovat, dostal nařezáno.

O předlistopadových pohádkách obecně Doležal soudí: "Vytvářejí obludný svět, který však dnes bereme jako normální."

Cukrkandl a obyčený člověk

Jaké jsou tedy hlavní rysy pohádek z posledního půlstoletí?

Literární kritik Jiří Peňás se domnívá, že poznávacím znakem filmové pohádky posledních padesáti let je jejich cukrkandlovost, líbeznost a značný podíl marmeládové polevy.

Novější princezna v pohádce Anička s lískovými oříšky z roku 1993

"Do toho se přidává plebejský demokratismus, schopnost vyskočit si na autority, které už jsme už dávno odrovnali jinými prostředky - šlechtu či církevní instituce. Samozřejmě to jde v ruku v ruce s tím, jaká byla státní ideologie té doby, zároveň to ale stejně vystihuje něco, co patří k českému naturelu," soudí Jiří Peňás.

S plebejskou tradicí v pohádkách souhlasí evangelický farář Miloš Rejchrt. Podle něj ji komunismus spíše zneužil a patřičně poupravil, než vymyslel.

Ve shodě s Doležalem poukazuje na starší tradice, ale u Pyšné princezny si myslí, že ač byl film pečlivě připraven, vymkl se totalitním dohližitelům z rukou:

"V Pyšné princezně vidíme oslavu prostého dělného lidu. V pohádce se ale ukazuje, že na některé vzorce byl komunismus krátký - zůstává mýtus dobrého panovníka, spravedlivého, který je to nejlepší, co může být, a kterému se lid nakonec rád poddá."

Čerti pro smích

V českých filmových pohádkách hraje lid nezastupitelnou roli - ústřední hrdina ho zpravidla supluje, aby se o něj v pravý čas opřel.

Čerty v pohádce Hrátky s čerty zesměšnil Josef Bek

Král bývá většinou hňup, případně pomýlený či senilní stařík. Lid je však moudrý, na slova jeho reprezentantů většinou dojde. Knížata jsou cizáci, říkající směšní francouzská slovíčka, případně disponující německými jmény.

Česká filmová pohádka také od 50. let degraduje nadpřirozeno - prakticky nezná ďábla, má jen tupého čerta, což dosvědčují filmy Zdeňka Trošky o princeznách ze mlejna.

Českého čerta není proč se bát, šikovný chasník s ním dle potřeby zamete.

Obroušené příběhy ze života

Ředitel pražského židovského muzea a někdejší redaktor nakladatelství dětské knihy Albatros Leo Pavlát k tomu říká:

"Mě je bližší svět původní pohádky. Například pohádky bratří Grimmů byly poměrně ostré příběhy ze života, do jisté míry krvavé, které nekonečným vypravováním ztratily tyto hrany a jsou už podivně zaoblené.

Mě vyhovuje pohádkový svět, který ukazuje něco, čeho se člověk bojí a který nedává za každou cenu jakési smířlivé ponaučení."

Česká pohádka je tedy přinejmenším námět k debatě, byť by byla sebeoblíbenější - téma by - zdá se - vystačilo na obsáhlejší seminář.

Co si myslíte Vy o českých pohádkách?

Své názory můžete poslat prostřednictvím formuláře v pravém sloupci, chcete-li, aby byly následně zveřejněny na této stránce, nezapomeňte prosím vyplnit své jméno a město, kde bydlíte.

Staročeské pohádky nemají absolutně žádné mušky, tažte se dětí, co si o nich myslí. Jsem si jist, že ani špetku komunismu či jiného marastu v nich nevidí, poněvadž jsou prostě pohádkové.
Pavel Seknik, Paříž

Myslím, že dnešní autoři neumějí natočit pohádku, která by se mohla rovnat těm z 50, natož z 60 let. V 70 letech si při shlédnutí těchto pohádek mnoho lidí dosazovalo do role zlého krále nebo cizích princů komunisty nebo Rusy. Za to, že jsou v těchto rolích viděni dnes jiní, si mohou jen a jen sami.
Marin, Praha

Autor by si mohl podat ruku s komunistickými demagogy, kteří zas hledali ideologicke zabarvení ve všech produktech ze Západu, naříklad v Panu prstenu. Stare české pohádky jsou jedny z nejlepších, které jsem zatím viděl a autor by si mel najit lepší zábavu nez je lidem ošklivit. Kdo je na řadě teď? Co třeba kreslený krteček, třeba symbolizuje horníky utlačované kapitalismem.
Jiří, Praha

Je mi 23 let, takže nevidím do pohádek jako autor (asi jich viděl víc). Na mě ale působily osvědčeně dobrým dojmem. Sice s německými jmény, ale šlechta je u nás vykreslená v daleko příjemnějším světle (protože jsme zapomněli, jak vlastně vypadá). Zlo a dobro je vyvážené zrovna tak jako v našich pohádkách. Pohádka by měla napovědět dětem, jaké nástroje v životě používat, aby dospěly k vytouženými cílům. Prostě pokud možno skrze dobrotu, a ne mrtvoly.
Vladimír Slavík, Plzeň

Já mám raději na Vánoce Pyšnou Princeznu než horory, kde teče krev proudem, kde jsou ničena celá města, kde se vytahují na povrch ty nejtemnější kouty lidské duše. Tyto filmy, kde vítězí jenom zlo a ukrutnost, kde se ukazuje, že v dnešním světě dojde nejdále ten, kdo používá hrubé síly, svádějí mnohé k napodobení. Sbírám pohádkové knížky a velmi rád se v nich probírám. A to hlavně v dobách kdy jsem unaven tímto světem a potřebuji si odpočinout.
Zdeněk Wognar, München

Ač žiji mimo Česku 8 let, nechal jsem si poslat na Vánoce od rodičů Pyšnou princeznu. Je to nejkrásnější film, jaký jsem kdy viděl, a i když komunismus nemám rád, přece jen za jeho trvání byly natočeny pohádkové filmy, které nemají sobě rovné na celém světě. Vždyť naivita o sociálním a třídním uspořádání je nutný prvek každé pohádky.
Mirek Petrovič, New Jersey

Nerad bych zde vypadal jako zarytý příznivec komunistické pohádkové kinematografie, nicméně si myslím, že Vámi nabídnutý výklad notně podpořený "zasvěceným" vysvětlením panů Doležala a Peňáse je poněkud zploštělý k jedné straně, aniž by byly zmíněny další aspekty.

Pevné spojení mezi dobou, ve které vládl pracující lid, a pohádkami tento lid oslavujícími se zdá skoro až účelové. Pohádka je žánr, jehož původ tradičně spadá do oblasti tzv. ústní lidové slovesnosti. Ta zjevně vznikala v prostředí "obyčejných" lidí, a to i v době dávno předtím, než jim byla svěřena jakákoliv možnost vládnutí. Promítaly se do ní hodnoty, touhy, představy a pocity tímto prostředím sdílené. Zmíněný "plebejský demokratismus" či další "produkty stalinismu" tedy nejsou než typickým znakem v pohádkách obsažených bez ohledu na povahu vládnoucích elit.

S něčím však přece jen souhlasit lze. Čechy nikdy masově neoslovily příběhy bojů s nadpřirozeným zlem postrádající laskavý až naivní humor. Ani to, co bychom mohli nazvat naší mytologií, nám na rozdíl od germánských předloh bratří Grimmů nic podobného nenabízí. Vždyť kdo by chtěl svůj pohádkový život prožít v nerovném a vysilujícím boji s přízraky a strašidly? Snad jen ti z nás, kteří si je sami hledají a oživují ve všem, na co se podívají.
Ondřej, Praha