Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Ondřej Štindl analytik BBC

Idea, že by se kompetence ve věcech církevních měla uvnitř kabinetu přesouvat od ministra kultury Pavla Dostála k místopředsedovi Marešovi byla projevem jisté bezradnosti.

S nepříliš velkou mírou nadsázky by se v uskutečnění tohoto nápadu dal vidět předstupeň přesunů dalších - například by se mohlo ukázat, že ministr zahraničí trpí nepřekonatelnou averzí k Tichomoří a české vztahy k této oblasti by byl přeneseny na ministerstvo zemědělství.

Správce toho rezortu by pak vzhledem ke své nechuti k řepce olejné předal své kompetence ve vztahu k této plodině ministrovi vnitra a tak dále, a tak podobně.

Postoje tří nejsilnějších českých stran k církvím jsou v mnohém podobné

Nedotažená kompetenční rošáda ilustruje situaci, kdy vláda je ve vztahu k církvím nucena vyhovět dvěm zcela protichůdným tendencím.

Postoje tří nejsilnějších českých stran - sociálních a občanských demokratů a komunistů - k církvím jsou v mnohém podobné.

V jejich jádru je jakési proticírkevně - a především protikatolicky - orientované národovectví, dosahující pravda různého stupně a vyjadřované s různou intenzitou. Ten postoj ovšem do značné míry souzní s názory voličů těch stran.

V rámci vyjadřování intelektuální převahy nad církevním "tmářstvím" je v tuzemských médiích povolena míra neznalosti i na poměry české publicistiky neobvykle vysoká, která zase přitahuje podobně výstřední odpovědi.

Tento způsob debaty pak všem umožňuje, aby se lépe zabydleli za zdmi svého ghetta.

Dá se předpokládat, že pokud by třeba dnešní ČSSD vyšla církvím - z tohoto hlediska nemístně - vstříc, byla by za to v parlamentě bita a dále by ohrozila své beztak vytrácející se preference.

Ať už ale v příštích letech budou dominantní vládní silou demokraté sociální nebo občanští, budou k vládnutí potřebovat lidovce, jejichž voličskou základnu představuje katolický venkov. Ti se prosazování především majetkových zájmů především katolické církve těžko mohou vzdát.

Pokud by jakémukoliv kabinetu odkývali takové řešení, které by pro církve nebylo přijatelné, těžko by to vysvětlovali svým voličům, že v takovém kabinetu setrvávají, přičemž vůle setrvat v kabinetu je jakýsi definiční znak lidové strany v její současné podobě.

V takové situaci je těžké dosáhnout kompromisu, který by ani jednu ze stran sporu nevystavil až existenčnímu riziku.

Církve mezitím oscilují mezi touhou po odluce a strachem z ní, na jednu stranu se jim nezdá závislost na státu, na druhou se hrozí perspektivy odkázanosti na podporu věřících, zvláště v případě, že by majetkové věci nebyly vypořádány způsobem pro ně přijatelným.

Ve včerejším vystoupení vicepremiéra Petra Mareše se tak dá vidět další důkaz toho, že dlouholetý pat ve věcí vypořádání vztahů mezi státem a církvemi hned tak neskončí.