Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Adam Drda analytik BBC

Rozhodnutí české vlády jednat o pronájmu stíhaček Gripen a nikoli amerických F-16 je v mnoha ohledech diskutabilní.

Prvořadá přitom není otázka, které z letadel je modernější a kvalitnější: podle expertní komise, kterou sestavila vláda, jsou technicky i ekonomicky výhodnější Gripeny; jiní odborníci zase říkají, že je problematická jejich kompatibilita se systémy Severoatlantické aliance.

Drtivá většina lidí musí nicméně konstatovat, že těmto otázkám ani za mák nerozumí a že z pohledu země, která používá k létání sovětský šrot, jsou oba typy neuvěřitelným krokem kupředu.

Není možné koupit letadla a podle toho dělat strategii národní obrany

Cyril Svoboda

Problém je v politické rovině. Nákup stíhaček spadá do sféry mezinárodních zájmů a strategických partnerství, vychází - respektive měl by vycházet z celkové obranné koncepce.

Před několika dny to lapidárně vyjádřil v jednom interview ministr zahraničí Cyril Svoboda: "Není možné koupit letadla a podle toho dělat strategii národní obrany. Je potřeba udělat strategii a podle toho koupit letadla."

Jinými slovy, ve hře je budoucí postavení České republiky v rámci NATO, postavení, které se dosud takřka stoprocentně odvíjelo od podpory Spojených států.

Američané nenahlížejí prodej stíhaček jako izolovanou záležitost, a není pro ně primární, aby "na úkor" malé postkomunistické země posílili svůj zbrojní průmysl - spíš chtěli považovat Česko za jednoho z blízkých spojenců v Evropě, toto spojenectví od roku 1989 budovali a stíhačky jsou jedním z důležitých uzlů vzájemné provázanosti.

V době euroatlantického napětí je to samozřejmě víc než kdy jindy v americkém zájmu - teď je otázka, jestli to zásadně neprospívá i české straně. Premiér Vladimír Špidla i ministr zahraničí Cyril Svoboda zjevně soudí, že ano.

V tuto chvíli ale ve vládě jejich proamerická orientace prohrála - nezbývá jim než ujišťovat veřejnost, že verdikt je pouze dočasný a že zemi poskytne deset let na to, aby si mohla svou bezpečnostní strategii ujasnit a poté eventuelně koupit americká letadla.

Jenomže to je chabá útěcha, když se o zásadních věcech rozhoduje v těchto měsících. Navíc česká proamerická politika dostává jednu ránu za druhou.

Příklad ze včerejška: vládě se nepodařilo prosadit v poslanecké sněmovně návrh na vyslání 150 vojenských policistů do Iráku, protožejí chyběly hlasy části lidovců a především sociálních demokratů.

Poslanec za ČSSD Jan Kavan navrhoval, aby byl vojákům zúžen mandát a aby například nesměli "rozhánět demonstrace".

Jeho kolega Zdeněk Koudelka zase prohlásil: "Nejsem přesvědčen, že je správné podílet se na okupaci za slib budoucích ekonomických výhod v dané oblasti." Další "uzel" tedy povoluje.

Začne-li Česká republika vnímat Ameriku jako nebezpečného "Velkého bratra", začne-li ji nepřímo srovnávat se Sovětským svazem a propadat komplexu z velmoci, může ji to do budoucna velmi poškodit.

Evropská unie se zmítá v problémech, po krachu ústavních diskusí není postkomunistickým zemím nakloněna Francie ani Německo, nikdo neví, v co se evropská integrace vyvine v příštích pěti deseti letech.

To nejhorší, co by Čechy mohlo potkat, je osamělost s Ruskem za zády.