Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Bohumil Doležal politolog

Odhady zabydlenosti zeměkoule pro příští staletí jsou dosti chmurné: podle některých prognostiků ji budou v roce 2300 obývat desítky bilionů našich potomků.

To ovšem ještě není všechno: zároveň se dramaticky zvětšuje počet tzv. seniorů. Už nyní jich je jen u nás 15 procent, v roce 2030 jejich počet vzroste na 24 procent a za dalších dvacet let dosáhne 33 procent. Řečeno bez zbytečných okolků bude tedy v roce 2030 každý třetí Čech buď dědek, nebo bába.

Přitom se starými lidmi - vlastně bych měl říkat s námi starými lidmi - jsou samé potíže. Býváme málo komunikativní, neúnosně tvrdohlaví, trpíme různými pseudohumanistickými - dříve se říkalo buržoazními - přežitky. Náš intelekt upadá a postupně ztrácíme schopnost se o sebe postarat.

To klade nadměrné nároky na mladou generaci. Místo aby se mladí radovali z rozpuku svých tvůrčích sil, musí věnovat spoustu času, peněz a energie pokusům udržet nás při životě, pokusům, které jsou předem odsouzeny k nezdaru: stejně tak jako tak umřeme.

Heslo "báby a dědci do plynu" se může části národa za čas jevit jako přitažlivé

Naštěstí se začíná rýsovat jakési řešení této krizové situace. Vyšlo totiž najevo, že v současné době každý čtvrtý Čech ve věku od 18 do 34 let považuje své přestárlé spoluobčany za překážku a přítěž rozvoje společnosti, protože zbůhdarma odčerpávají ekonomické zdroje.

Deník Právo, který tuto zprávu přinesl, cudně podotýká, že toto přesvědčení sdílejí "především" ateisté.

Celou věc je třeba pouze domyslet a pak přejít od slov k činům. Společenská atmosféra je příznivá: muži fackují manželky, rodiče děti, žáci učitele a zaměstnanci ředitele, byť zatím jen bývalé. Je naděje, že do budoucna nezůstaneme jen u fackování.

Heslo "báby a dědci do plynu" se může části národa za čas jevit jako přitažlivé.

I kdyby se procento odhodlaných juniorů do roku 2050 nezvětšilo, což je nepravděpodobné, rozhodně se nezmenší. A tak bude v roce 2050 připadat na jednoho mladého aktivistu 1,25 seniora.

Vzhledem k tomu, že staří lidé jsou omezeně pohybliví a mají pomalé reakce, je poměr sil více než příznivý. Zbývá jen vymyslet ideologii, národní formou a internacionální obsahem, aby budoucnost národa měla čisté svědomí a aby si z nás jako obvykle mohli vzít příklad naši zaostalejší sousedé.

Zárodek už byl ostatně zformulován - půjde o akt sociální a národní spravedlnosti. Pak je třeba otázku přestárlých zvládnout manažersky. Tu se rýsují dvě cesty: bílé límečky, příznivci tržních vztahů bez zbytečných přívlastků, budou organizovat Střediska pokojného rozloučení, v nichž se bude kremace spojovat s nezbytnou předkremační přípravou.

Hravé mládí jednodušší povahy, skákající Češi, zaplňující dnes tribuny fotbalových stadionů, dostane příležitost prohánět přestárlé po nocích basebalovými pálkami. Obojí bude po českém způsobu kryto dekrety a amnestijními zákony.

S radikálním a sociálně spravedlivým řešením by se nemělo příliš otálet. Čas totiž pracuje proti juniorům - ti, jimž je dnes pětadvacet let, budou v roce 2050 jednasedmdesátiletí a tedy na nejlepší cestě k tomu, aby se stali kořistí další generace mladých predátorů, aniž by si předtím něco užili.

Zároveň je třeba pečlivě udržovat sokl po Stalinové pomníku: ve zmíněném roce 2050 na něm totiž bude nepochybně vztyčena socha manželům Stodolovým, průkopníkům progresivních metod radikálního omlazování české společnosti v době, která tomu ještě nebyla přiznivě nakloněna.