|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Tentokrát nekonfliktní prezident
Václav Klaus státní rozpočet podepsal, jakkoliv dal v minulosti víckrát a dost zřetelně najevo, co si myslí o hospodářské politice současné vlády. Udržel si tedy tentokrát odstup od každodenní politiky a zachoval se v duchu svých předvolebních projevů, v nichž říkal, že s vládou bojovat nebude. Je sice pravda, že k nějakým kontroverzím i faktickým střetům mezi prezidentem a kabinetem už během těch několika měsíců, kdy je Václav Klaus hlavou státu, došlo, v případě rozpočtu se ovšem prezident zachoval nekonfliktně.
Jít do téhle bitvy by totiž nejen představovalo velice zřetelné vybočení z prostoru, který pro své prezidentsví Václav Klaus sám vymezil - s největší pravděpodobností by to také byla bitva neúspěšná. V porevoluční české historii se nestalo, že by prezident rozpočet nepodepsal. Pokud by se Václav Klaus rozhodl tuto tradici porušit, musel by si být jist vítězstvím, jinak by mu hrozila blamáž. Relativní snadnost, s níž sněmovnou procházejí reformní návrhy Špidlovy vlády, a s níž byla na parlamentní půdě přehlasována prezidentská veta některých zákonů, nedávaly přílišnou šanci, že by tomu v případě hypotetického veta rozpočtu mohlo být jinak. Možné nepodepsání rozpočtového zákona by se z prezidentovy strany rovnalo vyhlášení války vládě, po němž by ovšem následovala promptní prohra. Václav Klaus je politik natolik zkušený, aby se do podobných dobrodružných podniků nepouštěl. Navíc ta hypotetická válka by musela být vedena s nějakým strategickým záměrem, musela by mít nějaký dosažitelný a relevantní částí politické scény sdílený cíl.
Těžko v tuto chvíli takový najít. Česká politika je v tuto chvíli přes všechnu svou na odiv stavěnou hysterii celkem stabilizovaná. Vláda prosadila svou představu reformy, Vladimírovi Špidlovi se navíc zřejmě podařilo dostat stranu, jíž předsedá, pod jakous takous kontrolu - vnitrostranická opozice se projevuje především víceméně platonickým řečněním. Potvrzuje to i způsob, jakým proběhlo sestavování sociálně demokratické kandidátky do voleb do evropského parlamentu, z níž nakonec vypadli prominentní kritici postojů kabinetu k válce v Iráku Jan Kavan a Vladimír Laštůvka, a do jejíhož čela se - pravda těsným poměrem hlasů - dostal bezkonfliktní Libor Rouček. V nejbližších měsících zřejmě budou mít boje na bitevním poli české politiky především jaksi udržovací charakter, jakkoli budou i nadále jistě znít velmi ostrá slova. Vážnější střety se dají čekat po českém vstupu do Evropské unie, kdy se ve společnosti dají čekat různé turbulence, a kdy také už budou mít třeba občanští demokraté jasněji v tom, kdo by je do takových bojů měl vést. Své si jistě řekne i prezident, půdu pro takové angažmá si důkladně připravuje už teď. |
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||