Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Ondřej Štindl analytik BBC

V reakci na temné obrazy, s jejichž pomocí čeští filmoví producenti líčí blízkou budoucnost, v níž - pokud nezasáhne stát - už nebude existovat český film, často zaznívá ironická protiotázka: "No a co má být?"

Bývá doprovázena konstatováním, že není důvod proč by měla existovat kinematografie, která si na sebe není schopna vydělat.

Je tedy současná halasně ohlášená krize skutečně jen jakýsi emotivní tyjátr, jehož smyslem je vypáčit peníze z rozpočtu na financování soukromého podnikání několika málo lidí?

Předně - představa faktického zániku české kinematografie k roku 2005 skutečně není moc přehnaná.

Na výrobě většiny tuzemských snímků se podílí Česká televize, která ohlásila, že za současných podmínek v této praxi pokračovat nemůže a také nebude - to by pro český film skutečně mohlo znamenat takovou ránu, z jaké by se nemusel vzpamatovat.

Pokud by ale současné trendy bez nějaké korekce dále pokračovaly, přestala by existovat i možnost, že český film třeba jednou bude lepší

Evropské veřejnoprávní stanice včetně BBC přitom domácí kinematografie podporují, pro televizi to totiž vůbec nemusí být nevýhodné - jednak se jako koproducent může podílet na případných ziscích, i pokud film žádné peníze nevydělá, získá televize vysílací práva.

Dosavadní stav samozřejmě není ideální a je možné uvažovat o různých způsobech jeho nápravy, představy filmových funkcionářů přitom nemusejí být tím nejlepším vodítkem. Nicméně zrušit podporu kinematografie v České televizi by znamenalo příslovečnou léčbu pacienta jeho usmrcením.

Je docela dobře možné, že rozhodnutí televize s podporou filmů až na další přestat je součástí přesvědčovací kampaně před rozhodováním o zvýšení koncesionářských poplatků, snahou vykreslit co nejtemnější důsledky případného hlasování poslanců proti němu.

Zároveň je ale - především mezi poslanci za ODS - znatelná snaha pomstít se televizi za takzvanou televizní krizi zpočátku roku 2000. Skutečnost, že mezi protagonisty tehdejších demonstrací byli i mnozí známí čeští filmaři, jejich dnešnímu úsilí také příliš nepomáhá.

Podrážděné reakce na stížnosti filmových producentů opomíjejí jednu důležitou skutečnost - český film daňového poplatníka v současnosti nic nestojí. Státní podpora filmu probíhá přes fond, do jehož kasy plynou peníze z poplatků za autorská práva k filmům někdejší československé státní kinematografie.

Situaci by měla změnit novela zákona, která by do fondu dodala prostředky například z půjčovného za kazety a disky a z televizních reklam - tedy opět nikoli přímou rozpočtovou dotací.

Kritik ovšem může namítnout, že zákon by nutil člověka, který si chce půjčit film, jenž se mu líbí, aby přispěl na výrobu filmu, jenž se mu líbit nebude. Příprava novely se táhne léta a opoziční poslanci jsou většinou jasně proti - osud případné novely v dnešním parlamenut by proto byl krajně nejistý.

Možná, že jaksi nejčistší způsob veřejné podpory domácí kinematografie by mohl vycházet z britské zkušenosti, kde se na financování filmů podílí národní loterie - nová loterijní hra, kterou rozjíždí ministerstvo kultury a společnost Sazka ovšem má získávat prostředky výhradně na obnovu památek.

Žádná společnost nemá morální povinnost podporovat vlastní kinematografii. Současný stav českého filmu může někomu připadat jako velice tristní a pro to tvrzení se asi dají najít docela přesvědčivé argumenty.

Pokud by ale současné trendy bez nějaké korekce dále pokračovaly, přestala by existovat i možnost, že český film třeba jednou bude lepší.

Bylo by snad škoda o tu možnost přijít, zvlášť pokud by to měly zapříčinit osobní averze a touha pomstít se za věci, které s filmem nemají moc společného.