Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Tereza Brdečková filmová kritička

Celý říjen a listopad jsem strávila mimo republiku. Bylo to v poměrně odlehlém místě na francouzsko-belgické hranici.

Šum rodných hvozdů a dění v mé vlasti ke mně doléhalo zprostředkovaně: díky internetu, televizi a lidem, kteří vzpomínali, jaké Čechy potkali v poslední době. Dohromady to byla výborná obrana proti stesku po domově - a mohu ji každému doporučit.

Například elektronické verze českých deníků. Zatímco papírová podoba českých novin slouží - aspoň na první pohled - především k informování veřejnosti, internetová stránka si takové cíle neklade a jde na ní jen o počet návštěv.

Možná jsem měla jen smůlu, když ke mně obraz vlasti dolehl jako karikatura

Tázala jsem se webových stránek, jakpak je dnes u nás doma. Ale ony mi pouze řekly, kdo vyhrál ve fotbale, kdo koho zabil, nebo komu se nelíbí nová prsa ministryně školství.

Propast mezi titulní stranou kteréhokoliv internetového deníku a mezi skutečností kterou jsem pár týdnů předtím opustila, vypadala hrozivě.

Zavolala jsem domů, položila jsem pár otázek a vyloučila myšlenku, že v České republice to vypadá opravdu tak, jak se "na síti" píše. Byla to úleva. Rozhodně bych se nerada vracela do země, kde jde jen o fotbal, vraždy, reklamy a o poprsí.

Zůstal ale jiný problém: jak se mám s nadšením vracet do země, která o sobě vysílá takhle vulgární a zkreslené svědectví?

Po druhé jsem o Češích slyšela od známých, kteří hledali na černo pracujícího opraváře. Kdosi jim doporučil Čecha, který si říkal Harry, toulal se po Evropě bez papírů a snadno se učil cizím jazykům.

Harry opravil, vymaloval, promazal a přitloukl. Po práci zůstával sedět v kuchyni, pil pivo a vyprávěl fantastické historky o své vlasti. Moji známí obdivovali Bohumila Hrabala a byli rádi, že skuteční Češi vypadají opravdu jako jeho postavy. Když Harry jednou nafasoval zálohu a pak už nedorazil, ani se moc nezlobili.

Jedinou Češkou, kterou jsem za celé měsíce viděla v televizi, byla jedna hezká blondýnka. Vystupovala v televizní estrádě a jejím úkolem bylo zmást soutěžícího. Tím byl muž středního věku, který měl dokázat, že ho nic nevyvede z míry.

Blondýnka přitančila deset centimetrů před něj, začala se svlékat a přitom vyprávěla: "jmenuji se Kateřina, jsem z Prahy. Můj první milenec se jmenoval Václav..." a tak dál. Úkolem muže bylo zapamatovat si všechno, co Kateřina během striptýzu řekla. Nepodařilo se mu to. Česká krása ho připravila o paměť.

Když jsem vrátila do Prahy, skoro jsem se divila, že tu lidé chodí do práce, a děti do škol, že většina Čechů žije celkem seriózně a zodpovědně. Možná jsem měla jen smůlu, když ke mně obraz vlasti dolehl jako karikatura.

Faktem ale je, že na pozitivním obrazu České republiky skoro nikdo nepracuje. Tvorba českého image tak celkem logicky zůstává na internetových serverech, na Harrym a na Kateřině. Protože oni na tom mají svůj zájem.