Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Adam Drda analytik BBC

Poslanecká sněmovna schválila státní rozpočet na rok 2004. Co z toho plyne, pokud jde o aktuální politickou situaci?

Především potvrzení dojmu, že koaliční vláda Vladimíra Špidly je mnohem silnější, než se ještě před nějakými dvěma měsíci všeobecně soudilo.

Není to ani tak zásluha premiérových organizačních schopností - spíš jde o shodu okolností, která Špidlovi prostě hraje do karet.

Za prvé vůči vládě neexistuje smysluplná alternativa a tak si ji žádný poslanec, Josefem Hojdarem počínaje a Tomášem Vrbíkem konče, nedovolí položit.

Za druhé má ministerský předseda na nespokojence ve vlastních řadách účinné "uklidňovadlo" - prostě jim dovolí, aby do svých volebních obvodů poslali z rozpočtu každý pár milliónů, tu na rekonstrukci nemocnice, tam na opravu školy.

A za třetí je všem včetně opozice jasné, že i kdyby nakrásně nastoupil nový kabinet, rozpočet by se od toho stávajícího nelišil: buď by fungovalo tzv. provizórium, což je "zelená" k plýtvání všeho druhu, nebo by se muselo převzít to, co sestavili koaliční ministři.

Opoziční ODS tvrdí, že schválený 115 miliardový shodek je "děsivý" - a v zásadě má samozřejmě pravdu. Zároveň jsou její hlavní námitky neférové.

Například finanční expert ODS Vlastimil Tlustý opakovaně prohlašuje, že koalice hodlá vyrobit během jednoho roku přibližně stejný dluh, jaký měla Česká republika v době, kdy ČSSD převzala moc - je to prý důkaz o stabilním socialistickém škůdcovství.

Zdá se skoro hloupé to pořád opakovat, ale jednak nemá koaliční vláda s tou předchozí kromě několika členů ČSSD zas až tak moc společného a jednak by kabinet Miloše Zemana nikdy nemohl nasekat dluhy, kdyby mu to ODS jako opozičně smluvní partner nedovolila - a kdyby se ještě předtím o skryté dluhy spolu s lidovci a ODA nezasloužila.

Stálé spory o to, kdo za problém může jsou zkrátka dobré leda pro účely partajní klamavé reklamy: fakticky nikam nepovedou, protože všechny parlamentní strany mají v tomto ohledu máslo na hlavě a všechny se to bojí přiznat.

Jiné argumenty opozice se nicméně jeví jako relevantní: rozpočet by sice bez reformy veřejných financí pravděpodobně měl o pár desítek miliard vyšší schodek, ale není dostatečně úsporný.

Vláda navíc neinvestuje do oblastí, které by se malé České republice v budoucnu nejvíc vyplácely, tedy do vědy, výzkumu a vzdělání. Místo toho pokračuje ve výdajích, nad nimiž člověk v dobách proklamovaného šetření jenom kroutí hlavou.

Jen pro ilustraci: už vládní návrh počítal s tím, že stát bude dotovat několik ligových fotbalových klubů částkou, která se dohromady pohybuje kolem 50 milionů korun. Ministerstvu zemědělství byly přiřčeny miliardy na odstranění následků povodní, přičemž účelnost těchto výdajů nejden odborník zpochybňuje.

Stačí úvést příklad: nejde jen o následky loňské velké vody, ale 135 milionů má padnout na vyrovnání škod z roku 1997.

Ministerstvo zahraničí zase získává desítky milionů na opravy části Černínského paláce a mimo jiné hodlá vydat stovky milionů na rekonstrukci České národní budovy v New Yorku, kterou v předminulém století postavili emigranti z veřejných sbírek.

Při vší úctě ke krajanům: není to pro Česko trochu moc?

Zásadní snížení rozpočtového schodku nicméně tak jako tak nelze čekat, dokud stát nepřistoupí k reformě penzijního a sociálního systému. Tedy ke krokům, na něž se koaliční vláda teprve chystá.