Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Ondřej Štindl analytik BBC

Poslanci, kteří Blesku odpovídali na jeho důvtipnou anketní otázku, asi netušili, jaký jejich slova vyvolají rozruch.

Konekonců poznámky, které na margo ministryně školství pronesli, v zásadě o moc nepřesahují tu úroveň šprýmu, na jakou je zvyklý divák českých televizních estrád, jejichž tvůrci se na stránkách novin vyjadřují prakticky ke všemu - včetně politických otázek.

A o politice se koneckonců také často hovoří jako o estrádě, politici také - především v předvolebním čase - v estrádách rádi vystupují.

Politika by spíš než odrážet společnost měla onu společnost někam vést

Velice pobouřená reakce předsedy vlády Vladimíra Špidly, který od dotyčných poslanců požadoval omluvu a jejich slova označil za odporná, pak pravděpodobně pramení spíš v premiérově osobním založení než ve snaze vyjít vstříc nějakému široce sdílenému lidovému sentimentu.

Především mezi českými muži se asi dá najít dost takových, kteří na slovech poslanců nic zas až tak pohoršlivého neshledávají.

Poslanci prostě - dost možná bezmyšlenkovitě - aplikovali normy jednoho místa - hospody těsně před zavíračkou - v místě jiném - v parlamentu - a navíc jim přišlo případné svěřovat se se svými postřehy tisku.

Dostatečně toho již bylo řečeno o nevychovanosti, necitlivosti i pokleslosti takového jednání i o způsobu jakým by bylo vnímáno v mnoha zemích Evropské unie.

Jeden zajímavý aspekt celé aférky však zůstal opominut - je to vztah českých politiků k lidovosti a svým způsobem i k tomu mýtickému "lidu".

Česká společnost je tradičně rovnostářská - slova "elitářství" nebo "elita" v ní jsou vnímána jako svého druhu nadávky. Vyplatí se nevyčnívat, dá se říci, že v očích mnoha lidí je proto, aby někdo byl hoden označení "jeden z nás", nutné, aby také byl "jako my".

Svérázným odrazem toho vidění je i snad tisíckrát použitá floskule, kterou se mnozí politici naučili reagovat na kritiku chování například poslanců: "Politika je odrazem společnosti."

Přitom politika by spíš než odrážet společnost, měla tu společnost snad někam vést, pomineme-li asi už naivní představu, podle níž by politik měl být příkladem.

Realističtější je zřejmě spoléhat se na to, že příležitostný apel na ten nejnižší společný jmenovatel, jistou část publika potěší a ten zbytek jej přejde lhostejně - tak proč to nezkusit.

Vést hloupé řeči o ženských kolegyních může pro poslance představovat příležitost, jak svým mužským voličům ukázat to, že jsou jako oni, že se "neodcizili masám", že vzešli z lidu jsou s ním stále spojeni.

Postava starořímského senátora v jednom americkém filmu svou nechuť ke hrám v cirku vysvětluje tím, že úkolem senátora je dbát o blaho lidu, ne sdílet jeho zábavy.

Platí to i naopak - okázalé sdílení zábav lidu může sloužit i jako kamufláž rezignace na zájem o jeho blaho.