Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Jiří Dědeček básník a písničkář

Na posledním představení v Divadle v Dlouhé mne jeden divák upozornil, že jsem nějaký moc zasněný a lyrický a aby mi náhodou neujel vlak, protože prý už opět nadešla doba protestsongů.

Zaujalo mne to, protože mě svého času protestování odrhovačkou nejen bavilo, ale i živilo. Po revoluci v 89. jsem si ovšem řekl, že s kritickou a politicky vyhrocenou protestní písní už je konec, že odnynějška jenom o lásce...

Čet jsem si v Registru svazků, našel tam svou první lásku

Jiří Dědeček

Napsal jsem hned v prosinci 1989 několik kousků na toto téma a nadšeně jsem je zahrál příbuzným, přátelům a známým.

Zasmušile pokyvovali hlavami: je to prý docela zajímavé, ale svůj stín jsem nepřekročil - stále mi tam ta politika někudy prosakuje.

A já, místo abych si zoufal, učinil jsem z nouze ctnost a založil jsem žánr, jehož jsem od té doby nejen zakladatelem, ale i jediným světovým představitelem: žánr milostné politické písně.

(Nejlepším příkladem pro pochopení žánru je dvojverší nazvané První láska: Čet jsem si v Registru svazků, našel tam svou první lásku.) Ale i to už je dobrých dvanáct, třináct let. Jak běží čas, ztrácím chuť protestovat.

Jednak se mi zdá, že užije-li autor v písničce obraz nějaké krátkodobé politické aféry nebo nedejbože jméno nějakého politika, předurčuje tím vlastnímu dílku krátký život. Song totiž zpravidla umírá s vyřešením afér, u nás pak spíše s jejím zametením do ztracena, nebo s odchodem dotyčného politika ze scény.

Po několika letech by bylo nakonec zapotřebí zpívat takový situačně pevně zakotvený protestsong s vysvětlivkami - kdo byli komunisté, co znamená slovo perestrojka, jaký je rozdíl mezi znárodněním a privatizací, v čem spočívala bamberská aféra, kdo byl Václav Klaus a tak dále...

To je jeden z důvodů, proč se mi nechce nijak vehementně protestovat. Druhým důvodem pak je fakt, že jsem vlastně šťastný. Ano, nejsem na protestování naladěn, schází mi motivace, už čtrnáctý rok žiju v zajetí jakéhosi blbého blaha.

Co vlastně člověk na tom světě potřebuje, říkám si. Mám pas, který bez problémů platí do většiny zemí světa, nikdo mi nemluví do toho, co chci psát a zpívat, a v jogurtech je už nejen řepná marmeláda, ale opravdové šlupky z ovoce...

Možná by se to někomu mohlo zdát málo, ale za komunistů, milí mladí přátelé, jsme ani té marmelády mnoho neužili. Byla obvykle až na dně, takže jste se museli několik minut prohlodávat kyselou bílou hmotou, než jste k ní dohrabal! Ano, všichni jsme tenkrát trpěli! A byly i horší věci...

A za třetí - proč tím protestem zatěžovat písničku, když jim ho denně mohu vmést rovnou do očí - bydlím totiž na Hradčanech a většinu z nich potkávám častěji, než bych si přál.

A kdyby mi náhodou ostych bránil, pořád ještě zbývají tyto rozhlasové fejetonky, při nichž alespoň nemusím zpívat.