Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Adam Drda analytik BBC

Poslanecká diskuse o "významných dnech" měla sice nepopiratelně komické rysy, ale zároveň z ní - respektive z některých jejích částí - může citlivějšímu posluchači běhat mráz po zádech.

Největší spor se točil kolem Dne obětí komunismu, který by se měl držet 27. června, protože ten den v roce 1950 byla zavražděna Milada Horáková.

Členové Komunistické strany Čech a Moravy ve sněmovně předváděli své obvyklé kousky: pokoušeli se prostřednictvím pseudoargumentů zamlžovat zločiny totalitního aparátu, k němuž se dodnes hlásí.

Janeček, který hájil normální postoj slušného člověka, se dostal do pozice jakéhosi exota

Jejich výklad je pozoruhodný: lidi v Československu nezabíjeli a nezavírali komunisté, nýbrž studená válka. Což je sice lež a zjevný nesmysl, ale zároveň velmi kulišácká interpretace, protože "Strana studené války" ve sněmovně nesedí.

Lidovecký poslanec Josef Janeček se už při předchozím projednávání věci proti zlehčování komunistických zločinů ohrazoval a vyneslo mu to komunistický návrh na disciplinární řízení, aniž by se ho poslanci demokratických stran rázně zastali, aniž by na protest opustili jednací síň.

Teď se situace v zásadě opakovala: Janeček, který hájil normální postoj slušného člověka, jenž si nepřeje, aby mu někdo vykládal, že krychle je kulatá, se dostal do pozice jakéhosi exota. Dokonce byl několikrát umravňován.

Lidovci jsou, jak známo, katolíci - a tak sociální demokrat Robert Kopecký vystoupil s upozorněním, že v čele fašistického Slovenského štátu, který pronásledoval Židy a Romy, stál katolík Jozef Tiso.

S komunistickými zločiny to sice nijak nesouvisí, ale o to taky nešlo: smyslem vystoupení byla podpora relativizace: Tisovy zločiny se nenápadně promění ve zločiny katolické církve, tyto údajné zločiny církve se postaví naroveň skutečných zločinů komunismu.

Tím se má dosáhnout cílového efektu: komunistické zločiny jsou umenšeny, nejeví se výjimečné, Janeček je v církvi, tudíž je něco jako "Ransdorf z druhé strany".

Sociální demokrat Lubomír Zaorálek rovněž vystoupil tak, jako by si komunisté a jejich kritici byli rovni, jako by křesťané a obhájci totalitarismu představovali dvě strany sporu.

Apeloval na křesťanské zásady, vyzýval k odpuštění a dával příklad svého otce - perzekuovaného katolíka, který se rozhodl pro dialog s komunisty. Problém je v tom, že Zaorálkův otec se sice mohl takto svobodně rozhodnout, ale asi není dost dobře možné odpouštět "v zastoupení".

Jsou lidé, kteří nacistům či komunistům jejich zločiny prostě odpouštět nechtějí -a je to jen a pouze jejich věc. Odpuštění je individuální záležitost a žádný politik nemá právo vykonávat ji za ostatní.

Den obětí komunismu byl sice nakonec prohlasován, ale zůstala otázka, jakou má vlastně hodnotu, když se v demokraticky zvoleném parlamentu čtrnáct let po pádu totality musí debatovat s poslanci KSČM o tom, jak velké zločiny komunismus způsobil.