Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Pavel Klusák novinář

Českou televizi bychom mohli podezřívat z vychytralého taktizování. Mezi osmdesáti programy, jejichž výrobu se rozhodla zrušit, je tolik různě zaměřených titulů, jako by se televize rozhodla naštvat pokud možno každého.

Nešla až na hranu a pivo televizního menu, tedy sportovní přenosy, zůstalo nedotčeno. Jinak se našly různé cíle: v centru stojí třicet čistě kulturních pořadů typu Šumná města nebo Filmopolis, ale překvapivé a vlastně slibné je, že se ruší i Paskvil a Noc s Andělem.

Slibné proto, že tradičně halasná reakce vyznavačů trendů a pop-music by mohla zaznít nepříjemně nahlas. Nemluvě o starém dobrém dramatickém principu prominentního rodiče, který se v zájmu vlastního klidu snaží uspokojit vrtoch svého dítěte.

Čteme-li v seznamu položky jako Domácí štěstí, známý pořad sopečných erupcí neutuchající idyly a laskavých úsměvů, může nás napadnout, že na tom rušení vlastně něco je.

Nebude ani pokračování Četnických humoresek a Banánové chybičky, což by mohlo k protestu dovést diváky, s nimiž se tradiční sepisovatelé petic nikdy nedostali do styku.

Mimochodem, petice Deset důvodů (k odporu proti řízené likvidaci veřejnoprávních médií) je bezpochyby dobrá jako čin i jako text, problém vyvstává jen v tom absurdním bodě, že je to už tolikátá petice z okruhu režiséra Břetislava Rychlíka, že i při její oprávněnosti - tak jako byly oprávněné všechny předtím - to silně zeslabuje její efekt.

Škrty v televizi jsou především důsledkem parlamentního rozhodnutí nezvyšovat ani po několika letech koncesionářské poplatky.

V praxi to znamená, že televize na rozdíl od poslaneckých platů nemá nárok na valorizaci, nemluvě o dalších zohledněních dražšího, proměšňujícího se světa.

Za razantními škrty v programu jistě vězí i sklon dát o veřejnoprávní krizi nahlas vědět co nejširšímu okruhu zúčastněných.

Když o své problematice televize referovala ve vysílání, byla za to kritizovaná. Teď se paradoxně a bystře rozhodla promluvit opačně - nevysíláním.

Je to výmluvný signál: nepřijme-li ho veřejnost, udělí precedens dalšímu stahování kultury a společensky probuzených aktivit z oběhu.

Uvidíme: už tolikrát se zdálo, že televize je tím, co spojuje většinu společnosti, od aktivních vrstev po ty nejpasivnější. Slabá reakce na programový kolaps ale naznačuje, že časy se možná mění.