Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Petr Fischer analytik BBC

Americký prezident George W. Bush se v rozhovoru pro BBC svěřil s tím, že průzkumy veřejného mínění ho nezajímají.

Řeknete si, kdo by mu to věřil, když je prezidentem v zemi, která dala světu popkulturu.

Hned v zápětí však Bush vyslovil památnou větu, která možná vejde do politických dějin: "Pro mě je nejdůležitější vědět, kam chcete lidi vést. A pak je vést."

Tak průzračná jednoduchost české politické scéně bohužel chybí. Málokterý politik se tu zajímá o to, kam vést, neřku-li aby se staral o to druhé - skutečně vést.

Málokterý politik se tu zajímá o to, kam vést

Politická grémia často mnohem víc zajímá vývoj preferencí než to, co chtějí skutečně udělat. A podle toho také vypadá denní politická facha.

Reakce na poslední průzkum společnosti TNS Factum je klasickou ukázkou toho, co vše zmůžou preference, když politici nevědí kam a jak vést a dokonce se tohoto základního úkolů své práce bojí.

Hysterie sociálních demokratů, kteří z hrůzou zjistili, že je předbíhají komunisté, byla už dostatečně probrána.

Obdobně však reagovala i vlivná karlovarská buňka unionistů, kteří už neunesli fakt, že se Unie svobody v preferencích pohybuje na úrovni statistické chyby, a vyzvali ke svolání volebního sněmu, někteří dokonce přímo k odstoupení předsedy strany Petra Mareše.

Karlovarské unionisty popohnal v aktivitě i převrat na sjezdu lidovců, kde nevýrazného Cyrila Svobodu nahradil sebevědomý Miroslav Kalousek.

Unionisté z Varů by chtěli provést něco podobného, aby jejich strana získala stejně ostré rysy, jaké slibuje nový lidovecký předseda, ale jaksi jim nedošlo, že v jejich straně žádný Kalousek není.

Nemluvě už o tom, že ani radikálně vyhraněný lidovecký lídr nepopírá, že účast ve vládě Vladimíra Špidly má i přes svá rizika pořád jistý smysl. Ví totiž, že je to jediná šance, jak věci někam vést.

Unionisté a lidovci už ve vládě, v níž jsou co do počtu menší silou, dosáhli objektivně více než kdokoliv dopředu předpokládal.

Rozbíhá se reforma veřejných financí, která má spíše pravicově-liberální, než tradičně sociálnědemokratické rysy.

Někteří unionisté přesto chtějí víc, protože jsou přesvědčeni, že jedině ostrá pravicově liberální politika jim zajistí přežití.

Je to iluze. Unie svobody dávno přišla o naději, že někdy bude moci dělat výraznou liberální politiku v praxi. Bylo to v době, kdy se vox populi pozvedl v odporu proti opoziční smlouvě a přimknul se masově ke čtyřkoalici.

Naděje ale rychle zplihla a společensky nezakotvení unionisté se jen tak dostali do parlamentu a do vlády. Ono zklamání ale na nich ulpělo a zůstalo s nimi. Není pochyb: ať už unionisté udělají cokoliv, jejich éra pomalu končí, což si možná ještě nepřipouští ani předseda strany Petr Mareš.

Mareš ale alespoň ví, že teď je pro něj a pro jeho stranu na dlouho poslední šance, kdy může něco někam vést. A že musí vést.

Bushovi žáci žijí i v Česku. Co na tom, že o tom nemají ani potuchy.