Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Petr Fischer analytik BBC

Moderní televizní jazyk, který ovšem dávno přešel i do jiných médií, má sklon ke klipové zkratce. Ta musí být výstižná, aluzivní a pokud možno i vtipná.

Přesně tímto způsobem se do moderního jazyka dostalo spojení Velvet Revolution - "sametová revoluce".

Podle jedné verze ho totiž jako první použil jeden americký televizní reportér, který s miliony Čechů, Moravanů, Slezanů a Slováků prožíval emocionálně bouřlivé události listopadu 1989 a potřeboval jasně říct, co se v Československu děje.

Na podobě společnosti se osudově podepíše událost, přesněji styl události, která stála na jejím počátku

Do velké míry je to označení geniální a přitom vyslovené s nepopiratelnou empatii pro oxymóron, básnické spojení vnitřně protikladné, který s nezapomenutelnou přesvědčivostí vnesl do české poezie romantický hrdina Karel Hynek Mácha - vždyť i v "sametové revoluci" jako spodní proud zní Máchovy "ztrhané strůny zvuk", "mrtvé milenky cit", "vyhasla ohně kouř", "mrtvé labutě zpěv", "ztracený lidstva ráj"...

Sametová revoluce je historický oxymóron. Sama o sobě přece nezabíjela, neničila, neválcovala - hlava nehlava - základy starého režimu, aby na čistém stole mohla vystavět režim nový.

Byla to, jak sám slogan říká, revoluce hladivá, a přesto revoluce, která v jednom okamžiku zlomila běh starých hodin a natáhla nový časostroj. Byla to revoluce, ale může být revoluce bez krve, ptá se Alexandre Kojeve, slavný interpret Hegelovy Fenomenologie ducha, a každý kdo slyší, podvědomě ví, že to nelze.

Nikdo si nepřál, aby v listopadu 1989 a v letech po něm tekla krev, bylo by to i zbytečné, neboť režim se už dávno vnitřně hroutil, nač tento hnilobný samopád ještě zalévat krvavou lázní.

Jenže samet české listopadové revoluce vzdor studentským krvavým skvrnám na Národní třídě zabránil i krvetoku politickému a symbolickému.

A tak roste počet aktivních aktérů revoluce, kteří z odstupu stále silněji cítí, že komunisté měli přijít o svůj majetek, že tato strana ničící charaktery, osudy a životy milionů měla zmizet z československé politické mapy, a že i pro ten samet se příliš lehce zapomnělo na to, co bylo, so se myslelo.

Vždyť i dnešní umělecké vzpomínání je tak bez reflexe sametové, jak naposledy dosvědčilo obludně zbytečné Hřebejkovo Pupendo. Kdo by se potom všem divil, že komunisté po čtrnácti letech vyčkávání přiostřují lokty a derou se stále výš.

Říká se, že státy jsou takové, z jakých idejí vznikly. V souvislosti s dnešním čtrnáctým výročím 17. listopadu 1989 lze tuto tezi trochu poopravit.

Z dlouhodobé perspektivy tento výrok platí, z hlediska kratšího a střednědlouhého pohledu odpovídá pravdě spíše tvrzení, že na podobě společnosti se osudově podepíše událost, přesněji styl události, která stála na jejím počátku.

Ano, o styl jde především. V zajetí sametového oxymóronu, možná nejpřesnější popis toho, v čem Česko už čtrnáct let žije.