Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Jaroslav Veis publicista a poradce předsedy Senátu

Nikdo dnes už nepochybuje o tom, že uplatňování principu kolektivní viny je ohavnost.

Je to vrcholový projev xenofobního myšlení, a proto se nelze divit, že si v něm libovali a libují rasisté, nacisté, komunisté a všichni další totalisté.

Na základě principu kolektivní viny šmahem lidi v lepším případě hromadně tlučou, v horším masově zavírají, vyhánějí, vraždí.

K tomu, aby se člověk kvalifikoval na kolektivního viníka stačí být ve špatnou dobu na špatném místě. Můžete se narodit ve špatné rodině, ve špatné víře, jindy se dotyčný, případně dotyčná se k viníkům může přiženit či přivdat.

Komunisté zase rádi kolektivní viníky doplňovali o ty, kteří se k vině dopracovali tvrdou prací, talentem či jinou schopností. Dík tomu je bylo možno definovat jako součást nepřátelské třídy, s níž je třeba zatočit tak, jak bolševici zatočili s carem a buržousty.

Zamyslíme-li se nad tímhle principem, jenž se uplatňoval zejména v zkráceném dvacátém století, tedy mezi lety 1914 a 1989, dojdeme však ještě k jednomu zjištění: právě v té době se začalo dařit i principu opačnému, totiž principu kolektivní neviny.

Převážná většina Němců podle něho nic nevěděla o plánu konečného řešení židovské otázky a když už něco zaslechla, bylo tak hrozné, že tomu nemohla uvěřit. Ti, kteří vyplňovali objednávky na plechovky s Cyklonem B podle něho zase nemohli přece jinak - vykonávali pouze rozkazy svých velitelů.

Válka skončila, střelka kompasu kolektivní viny se zachvěla a našla si svůj pól jinde a s ní i její opačný konec, směřující ke kolektivní nevině. Tentokrát vlastenci přece neměli nic společného se zvěrstvy odsunu, revoluční gardisty si pamatovali jen podle pásky na rukávu, a ostatně, to všechno vymysleli Spojenci v Postupimi a s těmi se snad chcete hádat?

A padesátá léta? S uplatňováním diktatury proletariátu přece nemají proletáři nic společného, to jen několik nejvyšších členů komunistického vedení a jejich náčelníci v Kremlu, nikdo jiný. Proletáři si přece hleděli jen rodiny a chaty, případně záhumenku a všude, kde nebyla rušička, poslouchali Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky.

Zaplať Bůh, zkrácené století už je víc než deset let za námi. Slušný člověk, natož slušný politik dnes neopomene zdůrazňovat, že s něčím takovým jako je princip kolektivní viny jsme se navždy rozloučili. Jenže, rozloučili jsme se i s kolektivní nevinou?

Mám pocit, že s tou zrovna ne. Nepřímým důkazem pro mě je pozoruhodná debata o stavu mrtvých a zraněných na českých silnicích. Když jejich počet překročil únosná čísla, směřujeme ke konstatování, že je to vina policie, její jednou neschopnosti, jindy zkorumpovanosti. Jen málokterý z debatérů si troufne říct, že bychom za něco mohli taky my, kdo po těch silnicích jezdíme jako prasata, navíc barvoslepá.

My, co místo padesátky jezdíme po městě devadesátkou, křižovatky projíždíme ještě ve chvíli, kdy žlutá přeskakuje na červenou a bílou zebru na silnici přehlížíme jako účastnice okresního kola soutěže miss mokré tričko své pubertální spolužáky.

My jsme přece neviní, za všechno můžou mizerní policisté, kteří měří rychlost jen tam, kde se dá snadno vybírat za její překročení, a tím nás vlastně nutí, abychom ji jinde překračovali.

Nebo jak se vyrovnat se zprávou, že za miliardové škody v pražském metru je vedení Dopravního podniku i města kolektivně nevinné, protože tam panoval takový chaos, že se nepodařilo dohledat ani nějakého náhradního viníka, jakým jsou policisté v případě mizerných českých řidičů?

Nemohu si pomoct, ale ten stále uplatňovaný princip kolektivní neviny ve mně vyvolává jedinou obavu: není to přinejmenším indicie, že někde v nás dřímá i připravenost k znovuobjevení principu kolektivní viny, bude-li se to hodit?