Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Viktor Šlajchrt kulturní publicista

Lid bývá k proměnám měny citlivý. Správně tuší, že úřednictvo, které má platidla v moci, myslí spíš na státní kasu, z níž je placeno, než na jeho prospěch.

Také nynější stahování desetníků a dvacetníků z oběhu sleduje s podezřením, že se ho stát zase chystá napálit.

Hovořilo se o tom i v hostinci. Výčepní si spočítal, že zaokrouhlením ceny piva z patnácit osmdesáti na šestnáct přijde při stejném obratu zhruba o nezdaněnou stovku denně. "Musím to dohnat na míře, " rozčiloval se. "A kdo to odnese? Zase jen obyčejní lidi."

Přítomen byl i jeden ze zámožnějších žebráků, kteří zpestřují kolorit staropražských zákoutí. Ten zrušení desetihalířových mincí naopak vřele schvaloval.

Žehral na skrblíky, kteří mu strčí hrst hliníku a myslí si, že mají dobročinnost z krku. Kdyby prý drobné začínaly dvoukorunou, to by se teprv žebrota vyplácela, ale takhle mu i cizinci sypou do klobouku desetníky, protože se nevyznají v českých poměrech.

Ještě za prezidenta Novotného měly drobné jistou důstojnost. Desetník byl tehdy velký jako dnešní desetikoruna a pětadvacetník ještě větší. U kuřiva dokonce vymezoval hranici luxusu - desítka standardních cigaret stála dvě koruny, kdo však zatoužil po něčem lepším, koupil si globusky za dvě dvacet.

A když člověk vhodil pětadvacetník do telefonního automatu, mohl telefonovat těm nejbáječnějším holkám, jimž bylo patnáct jako jemu a stejně divoce dychtily po zážitcích. Dnes by se jim nedovolal ani za eura.

I vysloužilé mince mohou mít své kouzlo. Když jsem byl kluk, dal mi jich můj venkovský dědeček plnou škatuli. Byla plechová, snad od nějakých dražších prvorepublikových bonbónů, vypadala jako truhlička s pirátským pokladem a obsah odpovídal vzhledu.

Mince, které ztratily platnost za měnové reformy v roce 1953 byly z ušlechtilé slitiny a měly zlatošedý odstín starého stříbra. Zůstaly pokladem, i když přestaly platit. Nominální hodnotu ztratily, jejich básnická hodnota však vzrostla.

Zdá se, že hliníkové pětadvacetníky Novotného éry nikomu za uschování nestály. Oblibu nezískala ani drobná peněžní havěť, která je vystřídala počátkem sedmdesátých let.

Lid ty plíšky posměšně nazýval štrougalíci podle tehdejšího premiéra a jejich postnormalizační verze, s nimiž se nyní loučíme, nepoctil ani posměchem. Z takového smetí poklady nevznikají.

Přesto bych měl rád aspoň jeden z oněch pětadvacetníků z šedesátých let, za které jsme volali svým prvním láskám. Jenže jsem je tehdy všechny utratil.