Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Daniel Kaiser analytik BBC

Českomoravská konfederace odborových svazů žádá na příští rok šestiprocentní růst mezd. Trochu překvapivě odkýval po schůzce s předsedou konfederace Milanem Štěchem šest procent i guvernér centrální banky.

Na včerejší schůzce není tak důležité přitakání Zdeňka Tůmy k odborářským platovým nárokům.

Guvernér ČNB nemá na platy v soukromých firmách samozřejmě žádný přímý vliv, i konfederace, když pak při jednáních o kolektivních smlouvách půjde do tuhého, může včerejší Tůmovu benevolenci používat jenom jako podpůrný argument.

Důležitější je, že jsme se dozvěděli, kolik budou letos odboráři chtít při jednáních o kolektivních smlouvách. A nedá se říct, že by konfederace vynikala skromností.

Těžko čekat velkou změnu, dokud budou mít odbory takhle blízko k vládě

I po odpočítání inflace - způsobené hlavně největším jednorázovým zvednutím daní za dlouhá léta, které přijde s Novým rokem - by si odboráři příští rok pořád přišli na slušná tři, možná tři a půl procenta navíc.

Je otázka, jak to bude česká ekonomika ve svém pokroušeném stavu snášet. Ne že by odbory úplně ignorovaly stav české ekonomiky - jak včera v BBC upozornil hlavní ekonom Raiffeisenbanky a bývalý ministr financí Pavel Mertlík, vyšroubují vždycky svoje nároky trochu nad ekonomické možnosti.

Tučnější kolektivní smlouvy ale živí inflaci a berou podnikatelům peníze, za které by mohli najmout nové lidi a vyrábět víc.

Vnucuje se tady chmurná rovnice. Bez práce je asi půl milionu lidí, konfederace podle svých údajů reprezentuje zájmy 800 tisíc pracovníků.

Zatímco odborům setrvale ubývají členové, armáda nezaměstnaných se letos poprvé v moderní české historii přehoupla přes laťku deseti procent. Nedá se vyloučit, že se obě skupiny, tedy zaměstnanci a nezaměstnanci - obrazně řečeno - potkají na schodech.

Od odborových předáků, určitě od těch, které známe, se ale těžko dá čekat něco jiného, než že budou hájit zájmy svojí klientely, s nadsázkou řečeno až do těch bankrotů. A k těm nevedou jenom mzdové nároky, ale také třeba lpění na stávajícím zákoníku práce, který je psaný tak, aby komplikoval propouštění, a který tak zaměstnavatele odstrašuje od přijímání nových posil. Nebo absurdní odpor odborů proti plánu vlády snížit firmám daň ze zisku.

Na pilu, jak jsme včera viděli, tlačí Milan Štěch vcelku mírně. Protože ale jinak hájí status quo, neznamená to nic víc, než že naznačená cesta k ekonomickému tlení bude dlouhá, ale přímá.

Těžko čekat velkou změnu, dokud budou mít odbory takhle blízko k vládě, dokud bude šéf konfederace sedět v senátorském klubu hlavní vládní strany a dokud budou premiérovi ekonomičtí poradci pracovat na hlavní úvazek v odborové centrále.