Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Petr Fischer analytik BBC

Cesta Václava Klause do Ruska byla v jistém smyslu skutečně přelomová, možná dokonce ve smyslu dvojím.

Setkání českého prezidenta s jeho ruským protějškem se odehrálo po dlouhých deseti letech, což lze samo o sobě považovat za událost.

Druhá rovina smyslu Klausovy ruské návštěvy souvisí se zahraničními politickými výkony nového českého prezidenta.

Návštěvu Ruska lze považovat za první výraznější zahraničně-politický čin Václava Klause, jenž se vzhledem k přecitlivělosti české společnosti vůči ruské mocnosti jistě setká s kritikou všeho druhu, včetně hysterických poukazů k zahrávání si s ohněm.

Co ale vlastně Václav Klaus během svého třídenního pobytu na ruské půdě dokázal? Na první pohled nic velkého, pouhou změnu atmosféry, ale právě takovéto změny jsou ve vztahu k zahraničí obvykle nejpodstatnější.

Václav Klaus v souladu se svou povahou razí pragmatický styl jednání vůči Rusku

Vztahy s Moskvou se podle Václava Klause zase dostávají na racionální rovinu, abychom citovali prezidenta přesně - nastal prý čas racionálního dialogu.

Prezident tvrdí, že tím nechce říct, že by v minulých letech, kdy nad Hradem vládnul jiný Václav, takový dialog neprobíhal, ale jeho výrok je možné jen těžko vyložit jinak. Konec konců kdyby něco takového Václav Klaus řekl, nebyl by tak daleko od pravdy.

Klausův předchůdce Václav Havel skutečně trpěl ve vztahu k Rusku jistou iracionální předsudečnosti, i když se snažil o to, aby bylo zřejmé, že jeho pochyby o Rusku vycházejí jen a jen z negativní zkušenosti českého národa s ruským živlem.

Václav Havel jen obtížně překousl spolupráci Rusko NATO, a když se objevily úvahy o tom, že Rusko by jednou mohlo přemostit euroatlantický prostor i směrem na východ, hovořil o bytostné civilizační rozdílnosti mezi oběma entitami, která takovou vizi předem zapovídá.

Václav Klaus v Moskvě neřešil podobné geopolitické úvahy, nezajímaly ho civilizační entity, na tak kluzký terén si zatím netroufá, ale jeho vstřícný postoj k co nejširší debatě s Ruskem naznačuje, že si předem nic zakazovat nebude.

Racionální dialog, který se podle českého prezidenta právě teď počíná, nespočívá na racionalitě historicko-filozoficko-politologické, s níž za patřičné příměsi originální emocionality pracoval Václav Havel, nýbrž převážně na racionalitě praktické či ekonomické.

Ve jménu široké a oboustranně výhodné hospodářské spolupráce také musejí zmizet staré předsudky, protože by zatěžovaly hladký běh obchodního stroje.

Václav Klaus v souladu se svou povahou razí pragmatický styl jednání vůči Rusku a implicitně vyzývá k tomu, aby Češi začali Rusko brát jako normálního obchodního partnera, který v posledních letech prošel radikální ekonomickou proměnou v západním stylu.

Aféra Jukos, a nejenom ona, ovšem dokazuje, že normální ruský ekonomický život je stále až příliš svázán s politikou, a rejdy politicky řízené policie a tajných služeb. Právě z těchto neustále živých reminiscencí starých časů vyrůstají tradiční české obavy z ruského obra, jichž se těžko kdy zbavíme.

Prezidentova nevyslovená "ruská výzva" nevolá po vyrovnání, uvědomění a překonání tohoto historicky zatíženého vztahu. Jeho rada je jednodušší - stačí při jednání s Rusy vidět budoucnost. A minulost plnou starých křivd a obav v zájmu klidné výměny zboží, lidí a myšlenek vystrčit do závorky.

Politicky a ekonomicky to může být úspěšná a výnosná strategie, ovšem jenom v případě, že obsah oné závorky časem úplně nevymizí. Nahradí-li totální vytěsnění předsudku jeho uvědomění spojené s opatrností, může Česko vůči Rusku ztratit potřebnou zdravou imunitu.

Ale to Václav Klaus, hrající vytouženou roli státníka, ví jistě stejně dobře, jako že byznys je byznys.