Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Petr Fischer analytik BBC

Friedrich Nietzsche ve svých Nečasových úvahách mimo jiné píše o třech způsobech pojetí dějin.

Jedno pouze shromažďuje stopy minulosti, schraňuje a vytváří nádherný archív, na který se tak pěkně, leč trochu mrtvě dívá.

Druhý způsob se chápe určité epochy či události, která se ve srovnání s tou právě prožívanou jeví jako veliká. Epocha se stává mýtickým monumentem, z něhož přítomnost čerpá sílu k přežití.

Poslední způsob, jak přistupovat k dějinám, je kritické zkoumání. Majzlíky historických kritiků kutají na kamenných, žulových a mramorových monumentech. Řadu z nich rozdrtí napadrť, z mnoha se jim naopak podaří vytvořit monument nový, živý, který plně rezonuje s dobou, mluví k ní.

Václav Klaus, bojovník proti všemu falešnému a mýtizovanému ve slepé skrvně svého kritického pohledu vytváří nový falešný mýtus, lyrický pomník sebe sama

Nietzscheho úvaha je samozřejmě komplikovanější a všechny tři způsoby dějinného vztahu se v ní vzájemně prolínají.

Krátký filozofický exkurz, z něhož vychází zmiňované trojí dělení, je nicméně užitečný jako promítací plátno, na němž lze lépe pochopit, jak čeští politici pracují s minulostí. Což je patrné zejména v okamžicích výročí a oslav, jakým byl i včerejší státní svátek - 85. výročí vzniku samostatného Československa.

Za vládu se do historických debat pustil ministr kultury Pavel Dostál. Své stesky nad tím, že mladou generaci 28. říjen nikterak nevrušuje - jakoby na tom střední generace byla jinak - zakončil odhalením příčin. Za vše může nekonečná revize českých dějin.

Pavel Dostál se na nietzscheovském promítacím plátně předvádí coby budovatel věčných monumentů, konečných verzí dějin, které si nikým nenecháme vzít, aby mládež věděla, čeho si má vážit.

Dostál nepřipouští kritické znejišťování, natož aby dopustil, že zkoumání dějin nemá konce, protože historie je z principu interpretační dílo vytvářené z faktů, a to za pochodu - 'work in progress'.

Prezident Václav Klaus, který ve Vladislavském sále pronesl svůj první projev k výročí 28. října, se od Dostála v mnohém odlišuje.

Jeho pozice překračuje archív a monument a vykazuje jisté kritické prvky, což Václav Klaus osvědčil už v minulosti, kdy se podle mnohých masarykovců nevybíravě pustil do tatíčkovsko-profesorské tradice.

Ve svém projevu prezident některé kritické pochyby zopakoval a zároveň předvedl stručný nástin minulých 85. let v Čechách a na Moravě. A tady se, na konci časové řady, kritik prezident chytil do svého podvědomého sklonu k monumentalizaci své přítomnosti.

Už poněkolikáté tak občané z jeho úst mohli slyšet, jak úspěšných posledních 14 let v České republice bylo. Prezident se evidentně snažil o vylití pozitivní energie, která v české společnosti v posledních letech chyběla. Byl to pokus o povzbuzení do budoucna, kdy Česko čeká obtížná etapa bezprostředního prolínání s pestrobarevným evropským živlem.

Upřímnou snahu prezidenta Klause bohužel zastínil zřejmě už samovolně tvořený monument doby, která by ne neprávem mohla nést jméno klausovsko-havlovská. Václav Klaus, bojovník proti všemu falešnému a mýtizovanému ve slepé skrvně svého kritického pohledu vytváří nový falešný mýtus, lyrický pomník sebe sama.

Odtud, z této monumentální doby, radí prezident, máme my občané čerpat sílu při vykročení do Evropské unie.

Nietzsche by se divil, jaká doba smí být v dnešním světě srovnávána s jím opěvovaným Řeckem. Ale nakonec proč ne, i kritický duch může vzít prezidentovu radu vážně a nietzscheovsky s patosem zvolat - naostřete majzlíky, hyperborejci, a vzhůru do práce. Běda, falešným monumentům!