Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Daniel Kaiser analytik BBC

Kolem slavení 28. října je už tradičně hodně rozpaků.

Českou vlajku vyvěsí do okna málokdo, nějaké lidové reje, jejichž ozvěny snad ještě zažíváme na Prvního máje, se teď nekonají ani náznakem.

V novinách se to černá úvahami, jestli má státní svátek 28. října vůbec smysl. Hlavní argument proti zní: dnešní Česká republika je jiný stát, vznikla paradoxně právě na mrtvole Československa, je to tedy svátek nekrofilní.

Tato úvaha má ovšem jednu základní vadu. Česká republika se z vlastního rozhodnutí stala státoprávním i majetkovým nástupcem Československa. V mnoha ohledech nebyl rozpad Československa před deseti roky ani zdaleka takový zlom jako rozpad Rakouska-Uherska.

Češi jsou ironický národ - ne proto, že z jejich prostředí vzešel Dobrý voják Švejk, jde o latentní ironii společenství

Řešení národnostního zauzlení, které před pětaosmdesáti lety prosadil Tomáš Masaryk, že totiž hlavní slovo v českých zemích bude mít česká většina, od té doby v podstatě platí a po druhé světové válce dramaticky vyústilo v odsunutí německé menšiny. Ve srovnání s vyřešením dávného německo-českého sváru byl český svazek se Slováky vedlejší záležitostí.

Pravda, za nacistů a potom čtyřicet let komunismu nemohlo být o české státnosti ani řeči - ale nezmizela, byla jen pozastavená. Vždycky, když končilo extrémní uspořádání, vraceli se Češi ke státu založenému Masarykem.

Proč tedy státní svátek probíhá bez většího zájmu oslavenců? Především je třeba říct, že ani jiná historická data, 17. listopadu, o svatováclavském 28. září ani nemluvě, nevyvolávají žádné zvláštní vzrušení, spíš ještě menší než dnešní datum.

Vysvětlení lidové laxnosti neznamená, že by památka meziválečného Československa umřela, je třeba hledat ho spíš v obecnějších souvislostech.

Češi jsou ironický národ - ne proto, že z jejich prostředí vzešel Dobrý voják Švejk, jde o latentní ironii společenství, které už je unavené ze všech svých bývalých národních vzepětí a chce trochu vypnout.

Takových národů je Evropa plná. Už není doba na kolektivní exaltované zážitky. Jenže k dokonalé ironii to také ještě nedošlo a bez státních svátků to nejde - už proto, že státy musejí držet formu, prezidenti dávat vyznamenání a pořádat slavnostní recepce.

S 28. říjnem se pojí postava Tomáše Garriguea Masaryka. Když se čas od času pořádají ankety o nejvýznamnějšího Čecha, Masaryk vždycky významně boduje. A protože jeho spisy ani politické názory už vlastně nikdo nezná - působily by většinou mimozně - jde Masarykova popularita navrub právě první republice.

Včera se v Praze konala pietní rozlučka s Pavlem Tigridem, v němž odešel - jak se ne úplně přesně, le výstižně říká - poslední významný svědek první republiky.

Tigrid neměl rád ustavičné zpytování a hloubání nad smyslem české státnosti. K české otázce asi před deseti lety poznamenal, že už žádná neexistuje. Myslel to dobře - a tak, jak to Tigrid myslel, zhruba tak dnes většina Čechů prožije svůj státní svátek.