Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Leo Pavlát ředitel Židovského muzea v Praze

Minulý týden jsem se zúčastnil slavnostního uvedení nové knihy. Ústřední postavou večera byl muž s pohnutým válečným osudem, který vzpomínal na svou nacisty zavražděnou sestru, hlavní hrdinku knížky.

Ten muž odešel v devětačtyřicátém roce z Nového Města na Moravě do Toronta, kde žije dodnes, a na začátku vystoupení před asi padesátkou lidí se omlouval za svou češtinu. Nebyl v Čechách více než půl století, navíc, jak zdůrazňoval, živil se jako instalatér, a ne řečník, takže prý máme předem omluvit jeho jazyk.

Mluvil potom celou hodinu. Za tu dobu se možná dvakrát třikrát spletl v pádu a nevzpomněl si jen na dvě česká slova: "dálnice" a "policejní fotografie". Ta řekl anglicky. Zato připomněl spoustu českých výrazů, které znal z dětství. Zjevně se těšil ze synonym a zdrobnělin, jeho čeština byla majestátní, plynulá a krásná.

Ocenila, že jsem přišel přesně v "devět ej em", a když mě vyzvala, abych u stolu "vzal místo"

Vzpomněl jsem si na ni hned druhý den při setkání s elegantní, asi sedmadvacetiletou zástupkyní reklamní agentury, která měla pro naše muzeum připravit návrh plakátu. Jak mi hostitelka řekla hned při předávání navštívenky, dnes již zastává "jinou pozici", než je na "byznys kartě" uvedeno.

Ocenila, že jsem přišel přesně v "devět ej em", a když mě vyzvala, abych u stolu "vzal místo", začala mě seznamovat s postupy své společnosti. Přitom mě ubezpečila, že mám štěstí, protože hlavní "kreatyvec firmy" by měl každou chvíli "lendovat" v Ruzyni.

Uvedla, že není "síkryt", že "práce je o úspěchu" a asi aby mě obzvlášť potěšila, dodala, že jejich "imidžmejkr", vracející se do Prahy, je úspěšný i v "haj sosajety", což je pro naši "promoušn" absolutně "vajtl".

"Šutyng" prý netrvá dlouho, určitě budeme se snímky spokojeni, navíc kreatyvec opravdu "zná svůj džob". Je schopen "pracovat kontinuálně" a kdyby něco, můžeme ho "manažovat mailem".

Takhle to šlo pořád. Statistiku jsem si nedělal, ale odhadem na každých pět česky znějících slov oné mladé ženy připadlo něco poangličtělého, anglického nebo rádoby cizího.

Netvrdím, že pro všechna cizí označení a výrazy musíme mít vlastní česká slova - existují termíny, které je opravdu lepší nepřekládat. Řeč té ženy z reklamní agentury však byl jiný případ.

Nepoužívala nezbytnou odbornou terminologii. Ani se nezdálo, že se v její hlavě sváří dva jazyky o vítězství. Spíše to vypadalo, jako by si rodný jazyk do své dospělosti záhadným řízením osudu neosvojila a v tomto politováníhodném stavu ji zastihla angličtina.

Bylo to hrozné poznání. Slyšel jsem o emigrantech z roku 1968, kteří již 10 let po odchodu z Bubenče do ciziny neuměli česky pořádně promluvit. Proti nim stojí lidé jako muž z Toronta, jímž jsem toto povídání začal; po větší část svého života česky nemluví, a přece svůj rodný jazyk nikdy neztratili a neztratí, protože se stal součástí jejich bytostí.

A potom jsou Češi, kteří češtinu ani nezapomínají, ani si ji neuchovávají. Nikdy se s ní vnitřně nesžili, svým způsobem jim zůstala skryta - a rodiče, učitelé, spisovatelé, novináři, ale i psychologové a kdovíjací další odborníci se mohou dohadovat, jak se něco takového může přihodit.

Jisté je jedno: Kreatyvec nám to nepoví, i kdybychom mu dali v "keši" sebevíc.