Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Adam Drda analytik BBC

Když se v Praze otevíralo sudetoněmecké informační centrum, pozval křesťanský demokrat a poslanec Evropského parlamentu Bernd Posselt mezi řadou jiných osobností veřejného života i svého kolegu z česko-německého diskusního fóra Oldřicha Stránského.

Ten se rozhodl, že na slavnostní otevření nepůjde. Napsal tedy dopis, v němž se omluvil, ke kanceláři Posseltovi pogratuloval a vyjádřil naději, že centrum přispěje ke vzájemnému usmíření mezi Němci a Čechy.

Za tón toho listu teď výbor Sdružení osvobozených politických vězňů Stránského odvolal z vedoucích funkcí.

Rudolf Wittenberg, který asi bude novým předsedou sdružení, říká: "Bratr Stránský ztratil důvěru většiny členů."

A odvolání podporuje i vedení Českého svazu bojovníků za svobodu - jak prohlašuje jeho mluvčí Šárka Helmichová: Stránský "nedbal na řadu zcela odmítavých reakcí našich členů ke zřízení sudetoněmecké kanceláře v Praze..."

Jako slušně vychovaný člověk nicméně Posseltovi napíše a vyjádří naději na smíření. Za to je potrestán a zbaven funkcí, ztratil důvěru

Stránský tvrdí, že jde o zástupné důvody a že ho výbor sdružení nemůže zbavit funkce - takové rozhodnutí prý přísluší pouze sněmu, který ho zvolil.

Ať už je jádro konfliktu kdekoli, "odvolávací argument" působí dost podezřele.

Stránský v sobě nemá nenávist a nesmiřitelnost. Zná Posselta osobně, ví, že to není ďábel, ale demokratický politik. Ví taky, že kolektivní vina je odpudivý princip a že se sudetskými Němci je to stejné jako s každou jinou národnostní skupinou - to jest, tvoří ji konkrétní lidé, dobří i zlí, chytří i hloupí.

Stránský však současně zná nálady ve sdružení těch, kdo prošli za mnohdy nepředstavitelně krutých okolností nacismem. Část z nich má v sobě zášť vůči Němcům, zejména těm sudetským, a nemohou či nedovedou ji překonat.

Stránský se jich nechce dotknout - jinými slovy "dbá na zcela odmítavé reakce", a tak nejde na otevření sudetoněmecké kanceláře. Jako slušně vychovaný člověk nicméně Posseltovi napíše a vyjádří naději na smíření. Za to je potrestán a zbaven funkcí, ztratil důvěru...

Na místě je otázka, jak by se asi Stránský měl chovat, aby si důvěru udržel. Možná by stačilo, kdyby Posseltovi odpověděl nějak drsně - třeba by napsal, že otevření kanceláře je nemístná provokace jdoucí proti národním zájmům.

Tím by se sice dostal do souladu s většinou tuzemské politické scény, ale zřejmě do frapantního rozporu se svým svědomím. Navíc by to bylo trapné - na příští schůzce diskusního fóra by Posseltovi asi nakonec musel zrudle přiznat, že to s tou provokací přehnal...

Nebo by taky na pozvání mohl nereagovat. Na příštím setkání by se pak na Posselta prostě nedíval a dělal by, jako že nic... Mezi českými politiky je opět takový postup častý - pro člověka, který si zvykl řešit věci zpříma, by to bylo dosti nedůstojné.

Často se říká, že lidé, kteří prožili nacistický teror, mají na nesmiřitelnost vůči Němcům jako národu právo, že je u nich třeba takové pocity chápat. To je jistě pravda.

Zároveň však slovo 'chápat' neznamená automaticky přijímat. Pokud ti lidé veřejně vystupují, dobrovolně tím akceptují fakt, že jejich názory budou diskutovány, že s nimi eventuelně bude vyjádřen nesouhlas.

Tedy, vězni a odpůrci nacismu si jistě mohou do čela vybrat koho chtějí. Jejich výhrady vůči Stránskému nicméně naznačují, že se v duchu stále účastní války, která probíhala před půl stoletím, že tedy vedou boj s fiktivním nepřítelem.

Chovají se, jako by Stránský projevil před tím nepřítelem zbabělost - on se však pouze přesunul k dnešku a usoudil, že padesát let německé demokracie je dost dlouhá doba na to, aby válka skončila.