Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Adam Drda analytik BBC

Zabývat se s kritickou vážností novými díly seriálu Nemocnice na kraji města asi nemá smysl.

Zatím proběhl teprve jeden, jevil míru banality, přiměřenou podobným produktům - a kdo chce vědět, jaké to bude dál, ať si vždycky v pondělí sedne před obrazovku.

Zajímavější v tuto chvíli je, co se kolem seriálu v posledních dnech v Česku odehrálo - a co má v sobě zakódováno z minulosti. Jak uvidíme, jsou to témata úzce spojená.

Domácí média uspořádala neobvykle rozsáhlou a podpůrnou kampaň. Jelikož bylo třeba zdůvodnit, proč se o věci tolik píše, konstatovali redaktoři seriózních deníků, že seriál je společenský "fenomén" nebo "kultovní dílo".

Všem seriálům byla společná jakási elementární lživost. To se samozřejmě týká i Nemocnice na kraji města

Žádný rozbor onoho "fenoménu" se však nedostavil, marně bychom hledali odpovědi na otázky: Proč je to "fenomén"? O čem to vypovídá? Jakou má ta věc kvalitu? Jak působila v době svého vzniku, tedy v normalizační společnosti?

O to častěji bylo možno číst, jak složitě se výroba nových dílů připravovala, kdo sehnal peníze, kterým postavám se změnila "psychologie", jaké měli herci při natáčení pocity, atd. atp.

Přístup médií se až na dvě tři výjimky jeví jako nekritický, nekontroverzní, propagační.

Seriál přitom nic "neproblematického" nepředstavuje. Vznikl v době tuhého husákovského komunismu a cenzury, kdy se česká kultura hodná toho jména vytvářela v exilu anebo v podzemí a její hlavní aktéři byli zavíráni, denuncováni v tisku, umlčováni.

Natočila-li státní televize rozsáhlý projekt, jako je Nemocnice na kraji města, vždycky musel komunistům k něčemu sloužit.

Seriály z té doby fungovaly buď jako přímá propaganda (inzeroval se šťastný život na sídlišti, dobrota krajských tajemníků KSČ, hrdinství Státní bezpečnosti), anebo sloužily jako "zábava", která měla odvádět pozornost od každodenní nepříjemné reality.

Většinou se to kombinovalo a všem seriálům byla společná jakási elementární lživost. To se samozřejmě týká i Nemocnice na kraji města.

Řada lidí znala zdravotnictví socialistického Československa z vlastní zkušenosti jako dost neblahou záležitost, počínaje depresivním prostředím, špínou a chudobou a konče často otřesným chováním personálu nemocnic k pacientům, ke starým lidem a dětem zvlášť.

V Dietlově seriálu se ale národu předváděl docela jiný svět. Laskaví lékaři a sestry v čistých prostorách, řešící nejčastěji otázku, koho si vzít a s kým se rozejít. Jakési ideální socialistické společenství - jak by mohlo jednou vypadat.

Skrz nezbytné zmínky o schůzích partaje či SSM bylo pak velmi jasně dáno najevo, že je to strana a vláda, kdo k takovému šťastnému konci spěje: chce to jen jen vytrvat, nezlobit, poctivě pracovat, chodit na schůze - a brzy budou všichni řešit stejně vážné věci jako herci v televizi.

Žádné fronty, žádný nedostatek, žádné otravování od uličního výboru či od kádrováků - naopak vcelku jasné sdělení, že kdo si hledí svého a nestrká nos do politiky, tomu se slušně povede.

Lživost však měla i další rozměr. Ctitelé seriálu často mluví s hrdostí o tom, jak velký úspěch měl v tehdejším západním Německu a dalších zemích kapitalistického tábora. Jistě - i tam sehrál roli příhodné propagace.

V tuzemsku žily například tisíce rodin, jejichž příbuzní přišli o práci při čistkách po osmašedesátém, jejichž děti nesměly studovat... O tom se v dílku pochopitelně mlčí, takže "zápaďákovi" uvyklému svobody a jen málokdy obeznámenému s tím, co je to komunismus v praxi, se Československo po zhlédnutí seriálu muselo jevit vcelku přijatelně.

Je to paradoxní, ale normalizační díly seriálu možná na současného českého diváka působí podobně - totiž uklidňujícím dojmem, jako potvrzení, že to tehdy "za totáče" vlastně nebylo tak hrozné.

Že to většinová společnost sebeútěšně přijímá je přirozené - že je s ní publicistika a novinová kritika v takové míře na jedné lodi, to už přirozené není.