Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Miloš Doležal básník

Stále zřetelněji mi jeden z pohybů současného světa připomíná obraz: pevné patníky kolem cesty vypadávají a cesta se rozdroluje do škarp a sutí.

Kam padá svět, když ho opouštějí lidé, o které bylo možné se opřít jako o "patníky"? Kteří věřili ve smysl světa a vkládali v něj - důkladně, poctivě, elegantně - svůj "malý" vklad. Nezbývá než doufat - z jejich vkladů se nic neztrácí.

U nás na Vysočině umřel venkovský hudebník, varhaník a regenschori místního chrámu. A jakoby s tímto osmdesátiletým mužem odešla celá jedna epocha venkovských muzikantů, kteří hudbě zasvětili celý svůj život a současně svojí posedlostí uměli nakazit i druhé. Muzikantů, kteří se nikdy nevejdou do žádného hudebního slovníku a zůstanou v anonymitě jak středověcí stavitelé.

A jakoby s tímto osmdesátiletým mužem odešla celá jedna epocha venkovských muzikantů

Bylo mi osmnáct a toužil jsem po setkání s někým, kdo by "rockového" třeštila dovedl zasvětit do klasické a duchovní hudby. A tehdy do cesty vstoupil Josef Karel, venkovský muzikant, který se mi postupem času stal i ochráncem - potkal jsem ho v pravý čas svého života. Podsaditý a na celý svět naježený, připomínal nejen zjevem Jakuba Demla.

V neděli se u něj poslouchaly koncerty z Vídně; a když rádio chrastilo, tedy když byla na cestě bouřka nebo rušička, s mrmláním ho vypnul a sám preludoval na varhánky. Bylo v tom venkovském varhaníkovi cosi šaramantního a zároveň čarodějnického a bizarního.

Teď nemyslím na to, že se po vzoru Dantově rozhodl napsat a zhudebnit novodobé Peklo. Do jeho kruhů umisťoval současné a nedávno minulé politiky a mocipány. A siderickým kyvadélkem si vše přezkušoval a nechal "odsouhlasit".

Nepřekvapilo mě, že do samého středu luciferova chřtánu byl umístěn Gottwald a Hitler. Udiven jsem však koukal na to, že se tam s nimi objevil varhaníkův soused, špicl a předseda uličního výboru.

Toto vše budilo úsměv. Varhaníkovo čarodějnictví však čas od času vyjevilo svoji záhadnou "mobilitu".

Jednou, bylo to v zimě, v noci, tedy spíš k ránu, vracel jsme se z jakési hospodské potulky a zapomněl si klíče od domu. Nenapadlo mě nic jiného, než v té sychravé psotě a popůlnoční ztracenosti požádat o azyl pana Karla. Zazvonil jsem u něj a čekal.

Po chvíli se vykodrcal na dvorek a aniž by mě za vysokým plotem viděl, prohlásil: "Už na tebe čekám, postel jsem ti ustlal, budeš-li chtít ještě deku, náš hotel rád poskytne". Ráno mi suše oznámil, že měl předtuchu.

V posledních letech ustupoval elán pana Karla stále zřetelněji nemocem. Mrtvice, slábl zrak, ruce... A stále řidčeji mi od něj přicházely tolik milé dopisy, ztrácející se v křivě psaných větách a slovech ..."píši popaměti, už nevidim, jen muzika, vzpomeň si na mě...".

Jak bych mohl zapomenout! Jenže znovu se na světlo dere otázka - kam padá svět, když ho opouštějí lidé, o které bylo možné se opřít jako o "patníky"?