Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Jiří Peňás literární kritik a publicista

Kniha amerického historika a lingvisty Boria Saxe 'Zvířata ve Třetí říši', kterou před nedávnem vydalo nakladatelství Dokořán, není, jak by snad titul mohl sugerovat, další z řady nekonečných způsobů, jak vytěžit ještě něco z tak atraktivního tématu, jakým je nacismus.

Ano, atraktivní a přitažlivý, třeba ve srovnání se sovětským komunismem, německý nacismus je. Má v sobě obsaženu totiž třaskavou směs šílenství a zmatené mytologie s dokonalou organizací státu, jehož idejí je zvrhle vědeckým biologismus.

A toto sloučenina způsobuje, že na co v něm položíme ruku, to nějakým způsobem čpí krví a semenem, což je sugestivní, jistě i komerčně. Saxova kniha se tohoto přitažlivého temného jádra dotýká přímo ve středu, ovšem způsobem velmi solidním a myšlenkově podnětným.

Svět zvířat se stal v jejich pojetí jakýmsi zrcadlovým obrazem světa lidského

Tím známým paradoxem Třetí říše je skutečnost, že nacistická citlivost k přírodě a ke zvířatům zvlášť dosahovala pozoruhodných rozměrů, a že jejich "ekologické" zákonodárství (zvláště "zákon o ochraně zvířat", přijatý hned po nástupu k moci) daleko předstihlo nejen okolní, dekadentně demokratickou Evropu, ale i dobu, takže lze říct, že mnohé by bylo možné, ba dobré převzít od nacistických zákonodárců i dnes.

Jako by jejich útlocitnost a sentimentalita měla vyvažovat základní vražednou podstatu onoho režimu a prosvětlovala zabijácké instinkty, kterým tehdejší Německo otevřelo dveře dokořán.

Cosi se tu ukazuje z pravdy o hlubinách lidské duše, která není nikdy naplněna po okraj jen dobrem či zlem. Ani největší zločinec není zločincem celých čtyřiadvacet hodin denně, a jak napsal hezky v jednom eseji biolog Stanislav Komárek, esesák, který jde ze šichty z koncentračního tábora, nenakopne koťátko, které se mu připlete do cesty, spíše ho něžně pohladí.

Boria Sax dokládá, jak přitom nacistické "humánní" chování neopustilo nikdy rozměr rasismu a ideologické manipulace, naopak bylo jeho logickou součástí.

Svět zvířat se stal v jejich pojetí jakýmsi zrcadlovým obrazem světa lidského, v němž platila podobná hiearchie, rozdělující je na ušlechtilá, rasově čistá, tedy německá, a zvířata zvrhlá, smíšená, znečištěná, nebo jen prostě budící odpor, jež pak byla ztotožňována s "nižšími" rasami lidskými (krysy, švábi, pijavice, prasata - i když u těch nastával jistý sémantický zmatek, neboť to jsou tvorové jak známo v judaismu zapovězení).

Útlocitnost k jatečním zvířatům měla ostatně nepokrytě antisemitský diskriminační rozměr, neboť zákon přísně zakazoval tradiční židovskou košer porážku.

Pro mnohé čtenáře bude asi překvapivá kapitola, v níž se Sax zabývá nacistickou etapou vědecké kariéry slavného přítele zvířat, nositele Nobelovy ceny, Konrada Lorenze.

Jak dokazuje, hnědá skvrna v jeho díle nikdy zcela nezanikla a její ideologické ohlasy lze rozpoznat i v jeho pozdějších tezích, vyložených s takovou brilancí ve světovém bestselleru 'Takzvané zlo', který před pár lety vyšel také v českém překladu.

Sax však především ukazuje, jak rozporuplný je onen "cit k přírodě", je-li z něj odstraněn lidský solidární rozměr - stane-li se tedy jakousi drsnou, neúprosnou silou, jíž vládne instinkt a všeprostupující boj.

Poslušnost, kterou nacisté vyžadovali na druhých, ale i od sebe samých, znamenala podřídit své chování přírodě a zapojit se do jejího nelítostného konání.

Lidská společnost je pak chápána také jako jako bitevní pole, v němž dravci útočí na kořist, jeden požírá druhého a to vše jako ozdravný a věčně se obnovující proces. Kremační pece jsou jen technologickým prostředkem zabezpečujícím větší efektivitu "přírodního procesu".

Sax ve své knize analyzuje extrém, který byl doveden v hitlerovském Německu do takových důsledků, že nesnese v moderních dějinách srovnání. Jeho stín je tu však s námi stále a zahlédneme jej pokaždé, když se z lidského jednání vytrácí ohled na jednotlivého člověka.

V manažersky chladných očích, které v druhých vidí kořist, do nichž se zaseknou jeho ocelově ostré výkonné drápy.