Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Jaroslav Veis poradce předsedy Senátu a publicista

Dějiny ombudsmanství v celém světě jsou ve srovnání s historií jiných institucí moderního liberálně demokratického světa, krátké.

Není to ani dvě stě let, co v roce 1809 ve Švédsku úřad veřejného ochránce práv ustavili, aby napomáhal řešit spory mezi vládou či správními úřady na jedné straně a občany na straně druhé.

Patrně o ně nebylo nouze, jinak by to praktičtí seveřané nedělali a nápad by se nešířil; takového rozhodčího dnes mají nadnárodní firmy i americké redakce.

Dějiny ombudsmanství v Česku jsou nepoměrně kratší. Otakar Motejl byl prvním českým ombudsmanem zvolen na samém konci roku 2000.

Jestliže některý úřad stojí a padá s vážností, jíž se u těch nejvyšších i těch nejnižších těší, pak je to právě tento

Předcházely tomu dlouhé měsíce sporů a spoustě politických lídrů jen při zaslechnutí toho slova naskakovaly virtuální pupínky. Zejména tehdejší předseda Poslanecké sněmovny jimi byl celý virtuálně posetý.

Nakonec ale poslanci ombudsmana přece jen zvolili. Ve vzdoru ale nepolevili: ještě větší obstrukce kladli při volbě ombudsmanova zástupce. I to se však na několikátý pokus podařilo.

Ombudsman a jeho lidé se konečně mohli pustit do řešení stovek a tisíců stížností, které se hromadily po celou dobu, co se poslanci hádali a prokázat svou užitečnost.

Těch stížností mimochodem pořád neubývá. Loni se na ombudsmana obrátilo 5 a půl tisíce lidí, letos do konce září tři tisíce. Číslo svědčí to buď o množství problémů, jež má pomáhat řešit nebo o důvěře, jíž se u občanů těší, nejpravděpodobněji o obojím.

Pokud jde o úřady, včetně těch nejvyšších, tam ovšem nedůvěra panuje nadále.

Z předsedy sněmovny je dnes prezident a jak nedávno v rozhovoru pro Český rozhlas prohlásil, institut ombudsmana je jen trafika a prokazuje mizivou výkonnost.

Ombudsmanovi Motejlovi se to samozřejmě nelíbilo. Chce si to s prezidentem vyjasnit, a žádá ho o schůzku, eventuelně návštěvu v Brně, aby si to vyříkali.

Dřív než schůzky s prezidentem dostalo se mu ale další rány z nemilosti.

Když se vydal do Slaného, aby s tamním starostou projednal problematický způsob vystěhovávání tamních neplatičů z obecních bytů, vběhli během jednání do sporné ubytovny slánští policisté a předmět sporu učinili, alespoň z hlediska radnice bezpředmětným - neplatiče vystěhovali.

Ve světle toho, co se přihodilo ve Slaném, bych teď na ombudsmanově místě trval na prezidentově návštěvě v Brně a do Prahy na hrad nejezdil.

Mohlo by se taky stát, že zatímco by tam jednal, v Brně by jeho úřad někdo vystěhovával. Jemu by pak nezývalo než stejně jako ve Slaném konstatovat, že je nemile překvapený nebo se obrátit na nějakého superombudsmana.

To by měl ale udělat rovnou. Za nadombudsmana se, jak je zřejmo z již zmíněného rozhlasového rozhovoru, považuje sám prezident, který si právě jeho stížnostní agentu zvykl vyřizovat už jako premiér. Takže kdo jiný by mohl lépe probrat i stížnost samotného ochránce stěžovatelů než on.

Leč - zanechme předčasných extrapolací a vraťme se k ombudsmanově slánskému fiasku. Obávám se, že pokud se mu bude i nadále dostávat od hlavy státu stejného hodnocení jako dosud, je to jen první fiasko v řadě.

Jestliže některý úřad stojí a padá s vážností, jíž se u těch nejvyšších i těch nejnižších těší, pak je to právě tento. Rozhodčí bez autority je i při fotbalovém zápase okresního přeboru jen šašek v trenýrkách, kterému dřív nebo později píšťalku někdo hodí do křoví, aby mač zdárně přecházející ve rvačku nerušil.

Názor hlavy státu není nikdy brán na lehkou váhu, a je to tak správné.

Pokud tedy bude prezident instituci veřejného ochránce práv nadále označovat za trafiku, nikdo ji sice nezruší, ale spíše dřív než později se pouhou trafikou doopravdy stane. Což, věřím a doufám, prezidentovým cílem není.