Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Daniel Kaiser analytik BBC

Euro je náš osud. Češi si ho nevědomky odhlasovali před čtyřmi měsíci v referendu o přistoupení do Evropské unie.

Brusel totiž členství nováčků v eurozoně stanovil jako podmínku, o které se nediskutuje. Vláda to lidem - tak jako spoustu dalších věcí kolem členství v unii - zapomněla říct.

Pro tentokrát by ji ale snad ani profesionální podezírač nevinil ze záměru. Když už tady euro - sám o sobě poněkud nepřirozený, možná nebezpečný projekt - je, nemůžou Češi udělat nic lepšího, než ho taky zavést.

Špidla celým svým politickým působením potvrzuje tušení, že ve státních výdajích bude šetřit, jen když opravdu musí

Výhody členství v euroklubu pochopí i ekonomický igorant: české hospodářství je jako malý siamský bratříček svázané s velkou německou ekonomikou a přijetím eura odpadnou třecí plochy, takzvané směnné náklady.

Výhody eura jsou tak zjevné, že se vládě dá vytknout naopak zpoždění v jeho zavádění, teprve včera oficiálně přiznané.

Zpoždění ovšem těžko může někoho překvapit. Premiér Vladimír Špidla celým svým politickým působením potvrzuje tušení, že ve státních výdajích bude šetřit, jen když opravdu musí, a podle toho vypadá i takzvaná reforma veřejných financí.

Kdyby Evropská unie netlačila, kdyby nebylo nejznámějšího z maastrichtských kritérií, které dovoluje státu zadlužit se maximálně o tři procenta HDP ročně, nezrodila by se pravděpodobně ani tato měkká verze reformy.

Termín 2009 nebo 2010 se dá číst také jako kompromis mezi smlouvou o vstupu do EU a volebním programem České strany sociálně demokratické.

A právě tahle nedobrovolnost, skutečnost, že hlavní podnět k akci přišel z vnějšku, představuje největší slabinu dnešních českých reforem.

Evropský Pakt stability, z něhož maastrichtská kritéria vzešla, prochází právě v těchto dnech svou největší krizí.

Francie třikrát za sebou sestavila deficitní rozpočet. Podle jasných pravidel paktu by ji teď měl stihnout trest: po vážném napomenutí pokuta. Nic takového se ale nekoná. Francie je v Bruselu mocný hráč, a tak dostala výjimku - odklad o další rok.

Těžko si představit, že po takhle flagrantním porušení dohodnutých pravidel může být Pakt ještě někdy nějaké zemi vnucen, i když se nakrásně vepíše do chystané evropské ústavy.

Kdo šel někdy k zubaři za jiným účelem než rutinní prohlídkou, bude si znát následující pocit. Ještě předevčírem mě bolely zuby a sjednal jsem si termín. Když jsem ale přišel do čekárny a zjistil, že zubař je nemocný, ohromně se mi ulevilo.

Český stát včera teprve svým doktorům sdělil, že by termín radši posunul až na konec týdne. Jak se zachová v čekárně, až se dozví, že Pakt stability zdaleka není tak definitivní, ještě uvidíme.

Od představy, že všechny příští české vlády mají koridor úzce vymezený maastrichtskými kritérii, si ale můžeme začít odvykat už teď.