Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Pavel Klusák publicista

Hudebním publicistům jsou neustále v patách pracovníci a zejména pracovnice ze zábavního průmyslu, které nabízejí jedinečné šance učinit interview s kýmsi, komu právě vychází album.

Většinou se jedná o zpěváky, kteří si nemyslí vůbec nic: proto překvapí, když nám nyní čeští Warner Music pod sloganem nejprodávanější album na Slovensku vnutili cosi, co myslí nesmlouvavě a rychle.

Rohoň, Fóra, Rozbora a jejich manažer Tlapúň tvoří dnes už hvězdnou skupinu Iné kafe, která z úvodu svého alba Bez udania dovodu kulometně štěkne: "Malý posraný štát!" Taková nejprodávanější deska nás už začíná zajímat.

"Tisíc rokov dozadu tu boli Maďari, mali nás za debilov, boli sme posraní: Rakúsko-uhorský štát, " zpívá Rohoň a spol. a pokračuje: "A po chvíli ČSR prihlásil sa Tiso, chcel nás učiť hajlovať, len aby sa blysol: fašistický štát."

Pozdější dějiny charakterizuje Iné kafe podobně stručnými trojveršími, jen kvalita rýmu už nestojí za citát.

Může se nám vybavit v hlavě česká Sametová Ondřeje Hejmy, dějinný slalom laskavě překrývající veškeré dění starostmi puberty a charakterizující normalizaci především jako "úsmevy sekretárok" a vzpomínající na muže jménem Gorbačov, co ho znal celej Dlabačov.

Takovou "pohodu" Iné kafe nevytváří: v punkovém tempu spěje k finále: "Ani do nemeckej, maďarskej či ruskej, lezieme do riti originál európskej, hoďte nám kosti, my budeme povďační."

Kdyby nám někdo před dvaceti lety nabídl vizi, že v čele slovenské komerční hitparády bude jednou punk, buď bychom nevěřili, anebo se zaradovali ze zajímavé budoucnosti.

Někdo prozíravý by mohl však i tehdy zůstat skeptický: vždyť podpora skupiny Elán na socialistickém Slovensku znamenala podporu energičtějšímu, jakoby výbušnějšímu hudebnímu stylu, než jak tomu bylo v téže době v Česku.

A přesto si systém nepodřezal větev, přesto nedošlo k porušení tiché dohody. Dnešní neopunk skupiny Iné kafe si našel místo ve společnosti podle téže logiky - jen má místo politiků podporu v televizi Markíza a jiných velkých médiích.

Měli bychom Slovákům závidět už sám fakt, že v masové pop-music se zpívá o věcech veřejných? Těžko říci: je fakt, že české hity dneška jednoznačně zrcadlí spíš veřejnou náladu, jež se nechce starat o nic podstatného.

Jeden společný bod hitparádových špiček Slovenska a Česka však bezpochyby najít lze. Právě vydané album Lucie Bílé vede jednu píseň k textové pointě "tak už jdi miláčku fakt do prdele".

Spolu s "malým posraným štátom", jejž tak aplauduje slovenské publikum, tak vzniká diagnóza análního stadia, kterým právě prochází česká a slovenská pop-music.

Svou roli jistě hraje také to, že zábavní průmysl sám sebe nutí vytahovat na své oběti čím dál silnější kalibr zbraní. Začínáme být zvědavi, co nalezneme na špici hitparád za pár let.