Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Petr Fischer analytik BBC

Nebýt prezidenta Václava Klause a jeho pondělního kritického článku v Mladé frontě, k němuž se ve středu připojila i ODS, bylo by sobotní zahájení mezivládní konference o podobě evropské ústavy nepříliš nápadnou událostí.

Prezident s vyhraněností sobě vlastní dokázal napnout diskusní strunu způsobem, který nesnese odkladu odpovědi. Variantu odpovědi, kterou ve čtvrtek poskytla česká vláda, lze považovat jen za předběžný nástřel.

Tak zvaný "úvodní mandát", s nímž česká vláda jede do Říma, je nedostatečný, neboť vláda nejede do centra Itálie s ucelenou koncepcí, nýbrž jen se sérií drobných připomínek.

Vláda říká, že bude v Římě prosazovat svého komisaře, přesnější vymezení kompetencí, jasnější určení kvalifikované většiny a jejího využití při hlasování v konkrétních oblastech.

To nejhorší, co tato neschopnost proevropské vlády myslet, cítit a vysvětlovat Evropu přináší, je rozšiřující se prostor pro populismus a demagogii

Pod tlakem lidoveckého předsedy a ministra zahraničí Cyrila Svobody se čeští zástupci budou snažit do ústavy protlačit i méně důležitou zmínku o křesťansko-židovském dědictví Evropy, jako by bylo možné zapomenout na Řecko (ministr Svoboda si asi nevšiml Thukydidova citátu v záhlaví ústavy - CHROMETHA GAR POLETHEIA... KAI ONOMA DEMOKRATIA - My máme ústavní zřízení... Říká se mu demokracie -, protože se opírá o většinu, a nikoli o několik málo jednotlivců.)

Ale zpátky k jádru věci. Všechny výše jmenované požadavky jsou více či méně důležité věci, to podstatné - tedy ucelenější představa o budoucnosti společné Evropy a její roli ve světě - přes veškerou snahu vládě chybí. A pokud nechybí, nedokáže to veřejně prodat.

V tom tkví také výhoda kritiků evropské integrace, mezi nimiž jako orientační maják svítí prezident Klaus. Oni totiž tuto představu mají a dokážou ji velmi úspěšně mediálně prodat, je přitom jedno, že se tak děje ve formě prudké negativní reakce publicistů.

V představě eurorealistů se Evropa rýsuje jako svět volnější spolupráce, v němž se jednotlivé národní státy snaží vyvážit své mocenské politicko-ekonomické zájmy.

Je to vlastně představa staré Evropy, v níž se neproháněly větry globálního hospodářství ani migrační hnutí vyvolané zvětšující se nerovností mezi vyspělým a třetím světem a už vůbec se npočítalo s tím, že by evropským hodnotám mohly konkurovat jiné kultury, přijímané s tolerancí a porozuměním.

Jenže právě v takovém světě teď žijeme a evropská politika je nucena na tento pohyb reagovat.

Nedávný rozhovor premiéra Špidly v Právu, v němž se rozpovídal na téma globálních výzev, naznačil, že i na české scéně se najdou lidé, kteří myslí v širších souvislostech.

Ale problém je v tom, že vize předložené v Právu nedokáže premiér proměnit do konkrétní politiky a místo toho se zmítá v každodenních tahanicích, které jakoukoliv vizi rozmělňují a ničí. Špidla neumí být evropsky pozitivní a to poskytuje negativní kritice Evropy ohromný náskok.

To nejhorší, co tato neschopnost proevropské vlády myslet, cítit a vysvětlovat Evropu přináší, je rozšiřující se prostor pro populismus a demagogii. Když skoro nikdo o Evropě nic neví, stačí málo a lid jde s těmi, kdož dělají dojem, že oni rozumějí.

Říct, že hloupý národ, který se sám nepídí po pravdě, si nic jiného nezaslouží, by byl nebezpečný politický alibismus. Bohužel až příliš často to vypadá, že vládní představitelé toto alibi podvědomě využívají.

Bude dobře, když se to nejpozději v Římě zlomí.