Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Ondřej Štindl analytik BBC

Opoziční občanští demokraté stejně jako prezident Václav Klaus volají po širší debatě o návrhu evropské ústavní smlouvy.

Bez ohledu na to, jaké politické motivy, by za jejich počínáním mohl kdo identifikovat - bude-li jeho výsledkem nějaká otevřená debata, probíhající za přiměřeného zájmu veřejnosti, dobře udělali.

Diskuse vedená v době, kdy čeští občané už v referendu rozhodli o vstupu země do unie, by navíc mohla být zbavena nadměrného emocionálního náboje - o tom nejdůležitějším už je rozhodnuto. Přesněji - o tom nejdůležitějším z hlediska krátkodobého.

Česká i celoevropská debata o ústavní smlouvě bude úmorná a dlouhá. Asi by taková být měla

Část proevropské argumentace, která před letošním plebiscitem zaznívala, spočívala na málokdy naplno vyřčené premise.

Kromě všech výhod ekonomických a vůbec společenských má členství v unii pro Česko mít i jakýsi civilizační význam. Existuje naděje, že se země díky členství rychleji zbaví různých postkomunistických lapálií.

Přísloveční bruselští byrokraté byli z tohoto hlediska vnímáni ne jako strašák, ale jako svého druhu požehnání - sice byrokraté, ale proti těm českým hotoví andělé.

Odpor proti vstupu pak mohl být logicky vnímán jako snaha udržet neporušené sféry vlivu místních mocenských klanů. Jakýsi kultivační význam členství v unii pro Česko určitě má - to období kultivace je ale jistě časově ohraničené.

Jednou se prostě česká správa věcí veřejných dostane na jakousi evropskou úroveň. Česko ale v unii samozřejmě bude i potom - a o podobě téhle budoucnosti se do jisté míry bude rozhodovat v nejbližších měsících.

Česká politická reprezentace se dosud neshodla na nějakém společném vnímání národního zájmu ve vztahu k Evropské unii. Je to asi škoda, při současné polarizaci to však zřejmě není možné.

Jakýsi nástin toho, jak ten zájem chápe vládní koalice představuje včera publikovaný mandát pro českou vládní delegaci na mezivládní konferenci v Římě.

I ten mandát by se měl stát předmětem podrobné debaty - jakkoliv už to vzhledem k blížícímu se začátku konference může být diskuse trochu ex post. Jejím výsledkem by mělo být i jakési seřazení priorit v rámci toho mandátu.

Senátní výbor pro evropskou integraci například došel k tomu, že požadavek, aby každá členská země měla svého evropského komisaře možná Praha akcentuje přehnaně - jakkoliv tím asi vyjadřuje solidaritu s dalšími menšími zeměmi, které by spolu měly pokud možno držet.

Každopádně je i v českém zájmu, aby evropská komise fungovala a je otázka, zda by při dodržení principu jedna země jeden komisař, by bylo nějaké rozumné fungování možné.

Důležitější je, aby pravidla fungování unie byla co nejtransparentnější a neskýtala moc prostoru pro různé přespříliš pružné výklady.

Jako podstatnější se v tuto chvíli jeví prosadit takové pojetí společné zahraniční a obranné politiky, která by nebyla proti českým zájmům - tedy nerušila transatlantickou vazbu - kromě jiných pro to existuje i ryze praktický důvod obranná kapacita Evropy je v tuto chvíli chabá a vlády rozhodujících zemí unie zatím nejeví přílišnou ochotu s tím něco dělat.

Pokud by se v zahraniční politice Česko ocitlo někde na chovstu osy Paříž-Moskva, asi by to také nebyla ta pro Prahu nejvýhodnější pozice.

Před českou i celoevropskou debatou o ústavní smlouvě se dá s jistotou říci jen to, že bude úmorná a dlouhá. Asi by taková být měla.

Pro některé situace snad platí, že špatný výsledek je lepší než žádný. V případě evropské ústavy je spíš naopak.