Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Tereza Brdečková filmová kritička a spisovatelka

Profesorka rozdala archy s matematickými testy a moje tréma se rozplynula. Byly na nich tytéž příklady z algebry a geometrie, které jsem o dva dny dříve řešila se svou doučující profesorkou.

Ta mi neřekla, že jsou to příklady ke zkouškám na gymnázium, ale jistě to věděla, neboť mi je ukládala stále dokola.

Ještě po třiceti letech jsem jí vděčná. Jinak bych zkoušky z matematiky nesložila a to by tehdy bývalo znamenalo vstoupit do učení.

Bylo to počátkem sedmdesátých let, a moje doučující profesorka se toho milosrdného podvodu mohla dopustit proto, že testy na všechna gymnázia v Československu byly stejné.

Vzpomněla jsem si na to v těchto dnech, kdy ministerstvo školství vymyslelo zlepšovací návrh - všechny testy na gymnázia mají být stejné.

Nejsme vzdělanější, ale máme více svobody

Nechci teď vůbec spekulovat o druhé části návrhu: ta podle Lidových novin praví, že se testy nebudou skládat na gymnáziích, ale přímo na základních školách. Ty je pak gymnáziím pošlou, aby si na jejich základě vybrali studenty, kteří se jim hodí. Ministerští úředníci tím vlastně zruší přijímací řízení na střední školy.

Protože je to absurdní nápad omezující práva škol, studentů i vyučujících, jistě se na něj brzo zapomene. Zkuste si prosím představit, že děláte konkurs na zajímavé místo u svého bývalého zaměstnavatele.

Vraťme se k mým příkladům z matematiky. Když šla o třicet let později na gymnázium má dcera, musela se na rozdíl ode mne naučit všechno, protože na každé škole jsou dnes testy trochu jiné - podle její úrovně a zaměření.

Kolem sebe vidím, že málokterá škola je dobrá, ale aspoň jsou různé a lidé si je mohou vybírat. Nejsme vzdělanější, ale máme více svobody.

A konečně se zrušily nesmyslné osnovy. Jaký by to ale mělo smysl, když mají vypuknout jednotné přijímcí testy na druhý stupeň?

Do naší školy přišel před časem pan inspektor. Úplně vážně vytkl učitelce ve druhé třídě, že naučila děti přliš mnoho: uměly totiž velkou násobilku, zatímco měly zůstat jen u malé. Učitelka, do té chvíle nadšená a pyšná na sebe i na děti, propadla depresi.

V takových chvílích si uvědomíte, kolik se toho musí změnit. My, rodiče učitelé i studenti, musíme být neoblomní a trvat na respektu k naší individualitě.

Navrhuji, aby každý ministerský úředník napsal v pracovní době slohovou práci na toto téma - úcta k individualitě - a aby tři nejlepší práce získaly nějaké ocenění - třeba patnáctý nebo kolikátý plat.

Na závěr posledních pár otázek pro Petru Buzkovou a její kolegy: Proč se ministerstvo chystá rušit střední školy pro nedostatek dětí, když je na nich naopak nedostatek míst? Proč prostě nezruší přijímačky aspoň pro děti s dobrým vysvědčením?

Proč jsou desítky let zadání ke zkouškám tak obtížná, že je bez desítek hodin doučování zvládnou jen géniové nebo šprti? Proč tolik dětí s jedničkami není vůbec schopno samostaně myslet ani mluvit? Proč děti většinou netuší, jaký smysl učení má?

No prosím. Kdyby tehdy gymnázium Jan Nerudy v Praze mělo vlastní otázky k přijímacím zkouškám, neměla bych dnes nejspíš vůbec maturitu. A tenhle fejeton bych nemohla napsat. Nebude lepší nechat věci tak jak jsou?