Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Miloš Rejchrt evangelický farář

Nebýt vlajek na budovách státních institucí a praporků na vozidlech hromadné dopravy, sotva by cestujícího při průjezdu městskou periferií napadlo, že 28. září byla netoliko neděle, nýbrž i státní svátek.

V Malešicích však třepetavým praporkům městského autobusu zavlál vstříc prapor vlající z okna zcela soukromého a hned mne svátečně potěšilo, že mám spojence.

I já soukromě vyvěšuji při státním svátku vlajku svého státu, ovšem nečiním tak a 28. září, ale o měsíc později.

Pro mne je z našich sedmi sedmi státních svátků tím nejstátnějším svátkem 28. říjen. V den státního svátku musí být přece co slavit: vítězství, vznik, počátek.

Nedokážu ale pochopit, proč bychom měli jako státní svátek slavit den, kdy bratr nechal vlastního bratra probodnout mečem.

Nemám nic proti legendárnímu knížeti Václavovi. Závěry historiků, že Václavova smrt byla možná tragická nehoda, způsobená přehnanou horlivostí Boleslavovy ochranky, nebo že zakladatelem samostatného českého státu byl ve skutečnosti Boleslav, nikoli Václav, nic neuberou na mé úctě k legendárnímu vévodovi země české.

Vždyť jak si nevážit panovníka, který podle legendy "žaláře a šibenice za dřívějších časů postavené kácel, sirotky, vdovy, chudé, lkající a raněné neúnavně utěšoval, hladové sytil,nemocné navštěvoval, násilím a lstí nikomu nic neodnímal".

Nedokážu ale pochopit, proč bychom měli jako státní svátek slavit den, kdy bratr nechal vlastního bratra probodnout mečem.

Snad kdysi, kdy všem bylo jasné, že mučednickou smrtí přešel do církve zvítězílé a obdržel korunu věčného mládí, měla oslava této události logiku. Podle legendy mnicha Kristiána z konce 10. století byla Václavova smrt doslova "triumfem slavného Božího atleta".

My ale o tom, kdo je atlet a hlavně, co je vítězství, máme docela jiné představy, i my menšinoví, v Kristův triumf nad smrtí a zmarem stále věřící.

Proto na oslavu Václavovy smrti státní vlajku nevyvěšuji a nečiním tak ani 6. července. Upálením Mistra Jana Husa nic nevzniklo a rozmetáním jeho popela nic nebylo založeno.

Státní svátek však má připomínat vznik něčeho, o čem se většina občanů i bez znalosti legend a bez náboženské víry shodne, že je dobře, že něco takového vzniklo.

Osmadvacátý říjen tyto požadavky splňuje. Bratrovražedné boje se v ten dne roku 1918 pod sochou svatého Václava nekonaly, nikdo nikoho neupálil a vzniklo něco, k čemu se my, občané České republiky, hlásíme dodnes.

Pro tebe, milý spojenče z Malešic, mám dobrou zprávu. Loni 28. října jsem už nebyl s vlajkou na domě široko daleko jediný jako ty letos 28. září. Nás v Kobylisích bylo několik, já napočítal čtyři.

Na skutečnou vlajkoslávu si ale budeme muset počkat, až zvítězí naši atleti fotbaloví nebo hokejoví a mohutný chorál z tisíce hrdel je pozdraví jako vévody a knížata české země.