|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Obtížná politika neloajálních
Případ poslance Petra Kotta je z morálního hlediska zdánlivě jednoznačný. Opilec nemá ve sněmovně co pohledávat. Kdo se ale někdy prošel sněmovními kuloáry, ví, že to s požíváním alkoholu na půdě dolní sněmovny a zásadovostí poslanců je všelijaké. Premiér Vladimír Špidla tento relativismus kdysi v souvislosti s alkoholem nasáklým Milošem Zemanem, který ani při rozhovoru s novináři nepřestával čerpat svou denní dávku, vyjádřil za všechny: Zeman nebyl nikdy opilý, tak co.
Opilost je ve sněmovně subjektivní pocit, ať už ze strany hříšníka nebo pozorovatele. Zatímco ODS tvrdí, že poslanec Kott byl opilý, napadený hříšník přiznává, že sice není neviňátko, ale do hospody prý odešel, protože nechtěl zvedat ruku proti zákonům, které mají pravicové rysy. Z pití se rázem stává politika. Kdyby se ve sněmovně nehlasovalo o stěžejních zákonech, proti nimž ODS brojila, Petr Kott by snadno ušel pozornosti. Vždyť kdo se ve sněmovně někdy nenapil. Poslance Kotta čeká vyloučení z poslaneckého klubu ODS a pravděpodobně i ze strany, poslancem ale asi zůstane, protože svůj prohřešek nepovažuje za závažný. Ve sněmovně tak nějakou chvíli zůstanou dva nezařazení poslanci, jejichž osud se v mnohém podobá. Druhý nezařazeným je Josef Hojdar. Petr Kott chtěl konstruktivní opozici a na protest proti negativistickému konání své strany se při třetím čtení reformních novel odsunul do baru. Tak zní alespoň Kottova verze ex post. Josef Hojdar naopak žádal změnu politiky své strany, jejíž pravicový náboj se Kottovi zamlouvá, a otevřeně se při hlasování postavil proti vládě. Kotta to stálo stranický krk. Hojdar si rozmýšlí svůj návrat do lůna mateřského klubu. I když se ale Josef Hojdar vrátí, bude si jen horko těžko budovat dřívější pozici, která ho podle předsedy klubu ČSSD Petra Ibla předurčovala na post místopředsedy sněmovny. Hojdar se cítí být sociálním demokratem. Bude-li chtít zůstat v politice, musí se vrátit do klubu, sekat dobrotu a doufat, že před příštími volbami dostane volitelné místo. Petr Kott má horší vyhlídky. Chce-li si zachovat naději na slibnou politickou kariéru, musí přestoupit do jiné strany. Logicky se nabízí Unie svobody, vzhledem k jejím volebním preferencím by to ale nebyla velká jistota, spíše jen naděje na přežití. Kott a Hojdar ještě mohou hodně zamíchat kartami v parlamentu a mohou se stejně jako kdysi poslanec Wagner postavit do role jazýčku na vahách. Krátkodobě budou důležití, po upotřebení rychle upadnou do zapomenutí jako Jozef Wagner. Sněmovní sólo by pro oba znamenalo konec působení ve velké centrální politice. Případy poslanců Kotta a Hojdara znovu odkryly trvalý problém napětí mezi stranickou a osobní částí poslaneckého mandátu, mezi loajalitou vůči celku a hrou na vlastní triko, mezi pragmatismem a jízdou po vlastní koleji. Napětí, které v podmínkách české politické scény, má stereotypní řešení - vyhození z kola ven. Každé pravidlo má pochopitelně svou exkluzivní výjimku. Ta se v tomto případě jmenuje Hana Marvanová. Ale to už je historie, které se Kott a Hojdar budou jen těžko vyrovnávat. |
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||