Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Leo Pavlát ředitel Židovského muzea v Praze

Dnes večer začíná židovský Nový rok - podle hebrejského kalendáře již 5764. od stvoření světa.

Bůh sice podle Bible stvořil nebesa a zemi hned prvního dne svého stvořitelského díla, ale Židé přesto počítají Nový rok až od dne šestého.

Tehdy byl k životu povolán člověk coby Boží pomocník, který má o zemi pečovat a rozmnožovat to, co mu Bůh daroval.

Tím se říká, že dějiny tohoto světa jsou především dějinami potomků Adama a Evy - nikdy neskončeným dramatem lidské odpovědnosti.

A takový příběh, byť nezačíná prvním dnem stvoření, je pro existenci planety Země důležitější než jen vzpomínání na to, jak vznikala.

Hlas šofaru má na Nový rok mnoho významů. Židovská tradice má za to, že může donést modlitbu až před sám Boží trůn

Co Bůh od člověka chce, jak to člověk plní, jak se od Stvořitele odvrací a znovu se k Němu přiznává, o tom se píše v hebrejské Bibli a židovských knihách, které z ní vyrostly.

A je to právě v nich obsažená zkušenost, zkušenost zpytování vlastních činů a jejich nápravy, s níž se při bohoslužbě židovského Nového roku troubí na šofar.

Znalci Karla Poláčka si možná vzpomenou na jeho úsměvnou epizodu o soudci, kterému nebylo možno vysvětlit, co to vlastně šofar je.

"Šofar je - šofar," trvali před tribunálem na svém židovští účastníci sporu i přivolaný židovský znalec. Ta zarputilost byla komická - vždyť se dalo užít i jiné slovo: trumpeta, roh, polnice.

Jenže pro Židy je šofar šofarem právě proto, že je jedinečný.

Při kajícné novoroční modlitbě není nic, co by se k němu mohlo přirovnat, aniž by se popřel smysl táhlých, lkavých zvuků, které vydává - tónů vzlykavých a přerývaných, úpěnlivě naléhavých, chvějících se v prosbě.

Hlas šofaru má na Nový rok mnoho významů. Židovská tradice má za to, že může donést modlitbu až před sám Boží trůn.

Pro mnohé věřící je modlitbou už sám zvuk šofaru, protože člověku někdy chybějí slova a je vděčný za tón, který je nahradí. Těch zvuků se troubí šedesát - a nakonec se musí doplnit na rovnou stovku.

Proč právě stovku? Židovský odkaz nabízí vysvětlení slušící dni, kdy má člověk rozvažovat o svém konání.

V biblické Knize soudců se píše o porážce vojska mocného válečníka Sísery, který vytáhl proti Izraeli.

Můžeme se zde dočíst, jak Síserova matka čeká, až se její syn vrátí obtěžkán kořistí, s pokořenými zajatci. A když se dozví, že byl zabit, pláče. Jejich vzlyků mělo být rovných sto - a proto se i ve všech synagogách světa troubí na Nový rok stokrát.

Sísera byl krutý vojevůdce, jeho matka se těšila na lup a otroky - a přesto si máme připomínat i její soužení, cítit s bolestí těch, kdo oplakávají smrt našich nepřátel.

Formálně se to vyjadřuje počtem zvuků šofaru v jeden z nejsvětějších dnů židovského kalendáře.

A tak se na prahu židovského Nového roku 5764 znovu - jinak než při vzpomínce na biblické stvoření země dne prvního a člověka dne šestého - dostáváme k číslům a lidem.

Ta čísla, symboly, odkazují k naší odpovědnosti a soucitu. Nejsou to cifry, které se hodí počtářům, jichž je kolem nás plno, ale přesto dávají velký smysl. Větší, než si leckdo dovede představit.