Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Ljuba Václavová režisérka a scénáristka

Vždycky, když se ztratí nějaké dítě, najde se řada lidí, kteří nezištně pomáhají rodině i policii a ve dne v noci ztracené dítě hledají.

Dítě, na němž někdo spáchá zločin, také vždycky vzbuzuje lítost a pozornost veřejnosti. Velké rozhořčení a zájem vzbudí pak soud nad vrahem dítěte.

To všechno by mohlo signalizovat, že nejsme lidé, kteří jsou k osudu dětí lhostejní.

Bohužel to není pravda - podle zjištění dětského fondu OSN - UNICEF naše země patří k těm státům Evropy, kde se nejméně dodržují základní právo dětí - právo vyrůstat bez týrání a bez násilí.

Nevím z jakých zdrojů byl dělán výzkum, nevím nakolik může být objektivní, nevím co vše tato organizace považuje za nedodržování práv dítěte, ale z vlastní praxe vím, že týrat děti umíme a že to děláme - a většinou beztrestně, protože domácí násilí se velmi těžko zjišťuje.

Znám dítě, které mělo do krve odřené prstíky, jak dlabalo díru do zdi za postýlkou, aby si někdo v ústavu všiml jeho opuštěnosti

Už léta sice existuje zákon, který každému z nás přikazuje, aby násilí, o němž ví, oznámil, ale v praxi je to složité. Vedle lhostejnosti tomu brání i strach z dospělého člověka, který dítě týrá.

Navíc týrané děti bývají slabší, motoricky nešikovné, buď od narození nebo od týrání a dospělí lidé rádi uvěří, že si rány způsobily samy svou nešikovností.

U psychického týrání a zneužívání dítěte je to ještě těžší - rány na duši umí poznat jen ten, kdo má k dítěti hlubší vztah.

Pokud dítě umí samo požádat o pomoc, dospělí mu většinou nevěří - včetně učitelů a bohužel i lékařů - a promluví-li s rodičem, který dítě trápí, uvěří raději jeho vysvětlení, než týranému dítěti.

Najde-li se člověk, nebo občanská organizace, která chce dítěti pomoci, musí se obrátit na státní úředníky. A co se děje dál?

Sociální pracovnice dá podnět k šetření v rodině a když se týrání prokáže, je dítě rodině odebráno, soud vydá předběžné opatření a dítě je odesláno do dětského domova. Ztratí sice toho, kdo ho týral, ale i celý svůj malý svět, na který bylo zvyklé.

Často je v ústavním prostředí nešťastné - místo domácího týrání začne prožívat hrůzy osamocení uprostřed velkého kolektivu dětí.

Navíc rodiče, kteří své dítě týrali nebo k tomu přihlíželi, nejsou ani v nejdrastičtějších případech automaticky soudem zbavováni rodičovských práv (podle nového zákona eufemisticky přejmenovaných na rodičovské povinnosti) - a po čase, kdy vyjdou z vězení, nebo se podle uznání úřadů chovají dobře, dostanou dítě zpátky.

Přitom neprojdou žádným, státem zaručeným ozdravovacím procesem, a tak dítě je týráno - většinou už rafinovaněji - znovu.

Tam, kde se rodiče se nenapraví, dítě zůstává až do dospělosti v dětském domově.

Svět už zná jiná řešení - místo do ústavu umístí týrané dítě do rodiny, která je k tomu vyškolena, placena a která podrží dítě v době, než se rozhodne, co bude dál nejen s ním, ale i s jeho původní rodinou.

S rodinami, které jsou schopné napravení, pracují profesionálové a teprve do napraveného prostředí se dítě může vrátit. Tam, kde rodinu napravit nelze, dítě odchází do náhradní, pěstounské, rodiny.

To je úloha státu a pokud tuto úlohu stát neumí vykonávat a problém řeší ústavní péčí, patří na listinu těch, kdo se o týrané děti neumějí postarat a zajistit jim další nezadatelné právo - právo vyrůstat v rodině.

Co má malé dítě, rodičem opuštěné nebo týrané, proti životu v ústavu dělat? Jak může upozornit na své právo na svobodu?

Znám dítě, které mělo do krve odřené prstíky, jak dlabalo díru do zdi za postýlkou, aby si někdo v ústavu všiml jeho opuštěnosti.

Znám dívku s mentálním postižením, která mne prosila, abych jí našla náhradní maminku, jinak že zůstane v ústavu "na doživotí".

Znám staré lidi, kteří v ústavu raději zemřeli, když viděli, že se ven, k rodině, už nedostanou.

Mentálně postižení lidé a bezmocní starci jsou jako děti. Až bude někdo zjišťovat popírání jejich práv, dojde ke stejnému zjištění, jako došel dětský fond OSN při zjišťování týrání dětí.

I tady budeme na předním místě mezi evropskými státy.