Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Ivan Medek novinář

Kdysi dávno v Rusku ptali se mužika, co by udělal, kdyby se stal carem. Ukradl bych sto rublů a utekl, řekl mužik. Mužik věděl, že být carem je riskantní.

I když netušil, že přijde čas, kdy car bude s celou svou rodinou zavražděn, přestože nic neukradl.

Uplynul čas a v zemi, ve které žijeme my, byl na Pražském hradě muž, jehož heslem bylo Nebát se a nekrást. To heslo znali všichni, třebaže se podle něho všichni neřídili.

Byly výjimky, ale o těch starý pán jenom řekl: Takovému člověku bych ruku nepodal. V tehdejší společnosti to bylo nejvyšší možné odsouzení. Trvala krátce ta doba, ani jsme si nestačili zvyknout.

Uplynul čas. A vlastně to byly časy dva. V tom prvním, kratším, byl nepřítel jasný. V tom druhém to někteří poznávali postupně, pomalu a někteří dokonce až v poslední chvíli.

Kradl skoro každý, vždyť kdo nekradl, okrádal svou rodinu

Na Hradě seděli jiní páni, zatímco dole všichni podvědomě a později i vědomě cítili, že jim jejich zemi někdo vzal, i když hesla, která se zejména v tom druhém, delším období zeshora hlásala, tvrdila pravý opak.

Mužik by se divil, jak se jeho sen v praxi uplatňuje. Kradl skoro každý, vždyť kdo nekradl, okrádal svou rodinu.

Zase uplynul čas a zvonilo se klíči. Nastala svoboda. Ale co s ní? Víme si s ní rady? A s demokracií? Učit se oboje trvá dlouho. Dějiny velkých demokracií o tom vyprávějí. Kdežto mužikův recept, ten se dá uplatnit ihned.

Správci bank. šéfové velkých podniků, manipulátoři kupónové privatizace a mnozí další, o kterých čteme denně v novinách, jsou ve srovnání s mužikem mistři. Sto rublů by jim bylo málo.

Někteří utekli, jiní to považují za zbytečné. A mají pravdu, nic se jim nestalo. A ani není třeba dívat se tak vysoko. Vždyť je kolem spousta lidí, kterým i stovka stojí zato. Chce se mi jmenovat dokonce některá povolení.

Jak z toho? Jsme opravdu tak špatní? Nedávno jsem přece někde četl, že se u nás nekrade víc, než v některých částech Itálie. Tak vidíte, a už jsme v Evropě. Itálie byla jeden čas dokonce náš vzor při pokusu o uplatnění akce čisté ruce.

Není to jednoduché, zbavit se zlodějů. Znám totiž ještě jeden příběh o mužikovi:

Spí mužik v příkopě u cesty, kolem něj hejno komárů. Pocestný, spravedlivý člověk, hejno komárů odežene. Mužik se probudí, rozpláče se: Cos to udělal, báťuško? Odehnal jsi syté. Přijdou jiní, hladoví!