Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Petr Fischer analytik BBC

Česká republika dlouhodobě trpí křehkostí vlády.

Je tak vcelku logické, že se ze schvalování státního rozpočtu v posledních letech stal samostatný politický žánr se svými specifickými pravidly.

Ministři nerealisticky natahují ruce pro své resorty, ministerstvo financí v poslední chvíli vždy najde nějakou tu miliardu navíc, poslanci projevují svou nespokojenost, ale nakonec alespoň vylobují desítky milionů pro svůj kraj, město, obec.

K tradičnímu rozpočtovému koloritu patří i vědomé hazardování s výší příjmů, které jsou záměrně nadhodnoceny, nebo se mezi ně počítají i výnosy, které nejsou vůbec jisté.

Zvláštností letošního rozpočtu je jeho vázanost na velkou část reformy veřejných financí

Vládě Miloše Zemana se tak stalo, že do rozpočtocýh příjmů započítala dvacet miliard z prodeje licenci na třetí generaci mobilů UMTS, ačkoliv všichni věděli, že takové peníze během roku nedostane.

Podobně to bylo s penězi z ruského dluhu, ale to už jsou staré historie. Připomínat je má smysl jenom proto, že kabinet Vladimíra Špidly kráčí úspěšně stejným směrem.

Rozpočet, který vláda do pozdních nočních hodin protřepávala ze všech stran, počítá na straně příjmů se zisky z vyšších daní z přidané hodnoty a z vyšší spotřební daně.

Leč oba zákony právě teď leží ve sněmovně, po návratu od prezidenta, respektive Senátu, kde tyto normy nezabodovaly.

Ministr financí Bohuslav Sobotka zřejmě věří, že na podruhé vše projde snadno a rychle, protože se bude hlasovat jen ve sněmovně, kde má koalice stojeden hlas, a tak s penězi z tohoto navýšení v rozpočtu počítá.

Důvěra v křehký jeden hlas je zvláště teď, kdy se vzbouřil poslanec Josef Hojdar, obdivuhodná.

Co bude ministr Sobotka dělat, když zákony neprojdou, jaké rozpočtové varianty má nachystány, bohužel nesdělil. Bude ministr rezignovat, nebo si vláda půjčí, prodá se nějaký velký podnik?

Zvláštností letošního rozpočtu je jeho vázanost na velkou část reformy veřejných financí, lépe řečeno na Špidlovy balíčky, která ovšem sotva prošla prvním čtením a její osud ve čtení druhém je vě hvězdách.

I kdyby však balíčky nakonec prošly, není vůbec jisté, že se budou shodovat s vládními plány, zabudovanými do rozpočtového návrhu. A co pak? Nic, to se stává, prostě se rozpočet upraví, předělá, připraví se další varianta.

Ostatně i to patří k politického žánru "schvalování státního rozpočtu" a la tcheque. Místo dlouhodobé promyšlené koncepce flikování, pokud možno na poslední chvíli.

Povinnosti žánru by nebylo učiněno žadost, kdyby neprobíhaly dohady o výši schodku, který je stěžejním bodem rozpočtu.

Kdo zná ale postupy českých politických scénáristů v žánru rozpočet, ví, že na konci příběhu se diváci nečekaně dozvědí, že o to vlastně vůbec nešlo.

Výše schodku se totiž málokdy dodrží, protože do upřímné snahy dodržet plán vždycky něco skočí - tu povodně, tu nevybrané daně, tu nenaplněné privatizační plány.

Žánr je žánr, nic proti tradici. K tradiční náplni ale patří i kritická výzva novinářů, publicistů a ekonomů k částečně změně žánru, alespoň v jedné z výše jmenovaných věcí. A pak samozřejmě v té hlavní - aby se rozpočet už konečně začal brát podle toho, čím skutečně je - totiž zákonem.

Z mé strany tedy bylo žánru rozpočet učiněno za dost, řada je na vládě. Uvidíme, zda při průchodu sněmovnou herci naplní předložený scénář nebo zda z něj udělají zcela jinou inscenaci.

A na samotný závěr oblíbená žánrová tečka: těšíte se také tolik na to, jak příští rok bude všechno úplně jinak?