Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Viktor Šlajchrt kritik a publicista

Loni při povodni odnesl rovnostářský proud spolu s hromadami haraburdí také legendární umělecké dílo, obří židli z dubového dřeva, kterou její autorka Magdalena Jetelová krátce předtím umístila na říční molo pod Hradčanami.

O dvacet let dřív, když ji na samém vrcholu normalizace tesala, šlo svým způsobem o náboženský motiv. Židle byla nejuctívanějším bůžkem doby. Pod některými se kymácela, jiní o ni přišli, mnozí o nějaké pohodlné snili.

Uměla přičarovat peníze, prestiž i relativní svobodu. Jetelová vlastně jen reagovala na společenskou poptávku, jenže nepřípustně přímočaře. Nakonec i s židlí odešla do exilu.

Proslulou sochu židle jsem dlouho znal jen z fotografií. Na vlastní oči jsem ji poprvé spatřil, až když se loni ocitla před Muzeem Kampa Medy Mládkové.

Každá povodeň vyplaví spoustu nového dřeva a žáků pražských uměleckých škol bude na zajímavé úkoly vždycky dost

Z nábřeží nevypadala vůbec obrovsky, ale přiměřeně, jako by pro ni autorka se vzácnou předvídavostí už kdysi zvolila měřítko staropražské kotliny.

Obklopena velebnou scenérií, působila jako židlička. Zdálo se, že čeká na režiséra, který vezme české dějinné sekvence konečně pořádně do ruky, místo něj se však nečekaně přivalila velká voda.

Průběh její čtyřicetikilometrové plavby není znám. Mohla se při ní setkat s lachtanem Gastonem, kterému osud dopřál warholovskou čtvrthodinu nejvyšší slávy, po níž nemohl následovat velkolepější konec než smrt vyčerpáním.

Židle své dobrodružství přežila. Vytvořena do těžkých a složitých časů, byla mnohem rafinovanější než hravý tvor z bazénu v zoologické zahradě.

Několik dní po zmizení ji tři dívenky na procházce objevily ve větvích starého stromu u Vraňan nad Vltavou. Byla zázračně neporušená, zatímco z okolních domků a chat učinila vody sutiny a trosky.

Po zkušenosti s povodní autorka příběh své židle znovu zredigovala a připojila k němu hned dva otevřené konce. Původní sochu z dubového dřeva vyslala do věčnosti významných galerií, kde bude putovat jako jedinečné umělecké dílo s vysokou sběratelskou hodnotou.

Na říčním molu se ocitla socha sochy, židle sice ještě větší, ale z měkkého dřeva černých topolů, které povodeň vyplavila zdarma na břehy Vltavy. V soše sochy židle přetrvává autorčina myšlenka, vytesali ji však žáci UMPRUM a materiál ji odsuzuje k dočasnosti.

Bude mít sklon k hnití, časem na ní vyrzí plodnice dřevokazných hub a odnese ji každá příští velká voda. Svým způsobem je ale také věčná.

Každá povodeň vyplaví spoustu nového dřeva a žáků pražských uměleckých škol bude na zajímavé úkoly vždycky dost. Z bůžka doby se židle stala symbolem věčného návratu.

Ukázalo se však, že nejen umění, ale i příroda má svou koncepci věčnosti. Jak známo, Gastonovi se nedávno v zoologické zahradě narodil pohrobek.