Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Petr Fischer analytik BBC

Roční pobyt bývalého ministra zahraničí Jana Kavana ve funkci předsedy Valného shromáždění Organizace Spojených národů byl od začátku poznamenán dvěma negativy.

Zaprvé to byla Kavanova kontroverzní minulost, která v očích mnoha českých politiků, ale i občanů shazovala jeho reprezentativní funkci. Zadruhé to byl způsob, jakým Jan Kavan za předsednictvím v OSN šel.

Jeho diplomatická kampaň za získání mandátu dělala dojem osobního promotion, hry na vlastní triko, při níž diplomatické zázemí České republiky hrálo jen roli dobře využitelného nástroje pro uspokojení osobních ambicí.

I Vladimír Špidla má zřejmě slabost na některá jména. Jako Kavan nebo Tvrdík

Oba tyto aspekty se pak významně podepsaly na tom, proč Kavanovo přesednictví nebylo českou stranou bráno příliš vážně.

Komunikaci mezi ministrem zahraničí, Kavanovým nástupcem Cyrilem Svobodou, negativně ovlivnily i další skandály, které se na ministerstvu po odchodu Kavana do New Yorku provalily.

A potom ty věčné tahanice s Kavanovou prověrkou. Kdo by se po tom všem divil, že předseda Valného shromáždění se v Černíně stal trpěnou osobou non grata.

Bylo to nešťastná konstelace, zejména pro zájmy České republiky. Předseda Valného shormáždění sice má být osoba nestranná, ale v mezinárodní diplomacii takové místo může každé zemi pomoci v tom, aby na mezinárodní scéně hrála podstatnější roli.

Jan Kavan dnes přiznává, že možnosti tu byly, ale ministerstvo zahraničí je bohužel nevyužilo.

Kdyby byl Kavan schopen přemýšlet o své prazvláštní kariéře i jinak, než jako o souhře náhod a spiknutí politických a osobních nepřátel, možná by mu došlo, proč s ním lidé z ministerstva nekomunikovali tak, jak by měli.

Ani velmi podstatné a pochopitelné příčiny Kavanovy ostrakizace ze strany ministra Svobody nemohou omluvit fakt, že česká diplomacie přišla o mimořádnou možnost, jak využít Kavanovy pozice k výraznější prezentaci na mezinárodní scéně.

Když ministr zahraničí Cyril Svoboda hodnotil Kavanovo působení v čele Valného shromáždění OSN - ani nic výrazně pozitivního, ani nic výrazně negativního - bylo zřejmé, že je to hodnocení předpojaté, neinformované a především osobně zaujaté.

Což jenom zpětně dokreslilo nezdravé napětí mezi Kavanem a Svobodou, napětí bezesporu oboustranné.

Výsledek Kavanovy mise v OSN je proto poněkud tristní: slušný výkon, okořenění několika drobnými úspěchy, například při hlasování o rezoluci týkající se prevence ozbrojených konfliktů.

Ale znovu, vinou Kavana, za přispění Svobody, nikoli jako výkon zástupce jedné země v centru Evropy, nýbrž jako výkon zapuštěný do dobře známého kontextu Kavanovy věčně upovídané sebeprezentace.

Jan Kavan je ode dneška zase jen poslanec. Jeho mateřská strana sociální demokracie jej přivítala neoficiálním potvrzením nominace do Evropského parlamentu.

S očištěním Kavanova jména si ČSSD nedělá hlavu. Jako by z něj roční pobyt v nejvyšších strukturách OSN automaticky smyl všechny staré hříchy, vždyť co je dobré pro svět, musí být dobré i pro Evropu.

U Kavana už postoj neviňátka, které nikdy ani v nejmenším nebylo vedeno zlým úmyslem, už nikoho nepřekvapí. Když důležité souvislosti přehlíží vládní strana, na níž Kavanovy skandály také dopadají, je to na pováženou.

I Vladimír Špidla má zřejmě slabost na některá jména. Jako Kavan nebo Tvrdík.