Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Petr Fischer analytik BBC

Senátní odmítnutí advokáta Aleše Pejchala, který podpořen prezidentovou nominací podruhé usiloval o místo ústavního soudce, v sobě nese klasický střet dvojí vůle - prezidentské a senátní.

Je přitom mimořádně zajímavé, že se obě vůle prezentovaly spíše jako ješitné a trucovité, nežli vůle uvážlivé a krocené rozumem, což pro budoucí spolupráci obou ústavních institucí nevěstí nic dobrého.

Prezidentovu opakovanou nominaci, která nebyla doplněna podrobnou vysvětlovací obhajobou, jinak než truc nelze chápat.

Prezident prostě došel k závěru, že Aleš Pejchal je tím nejlepším kandidátem na ústavního soudce a své přesvědčení prosazoval navzdory tomu, že jeho favorit byl už jednou potupen odmítnutím.

Jako by bylo samo sebou, že prezidentovo uvážení je už z titulu funkce a nesporné kvality jejího obsazení nezpochybnitelné a tudíž i neodmítnutelné.

Aleš Pejchal v Ústavním soudu neusedne - sám pochopil, že prezident hlavou zeď neprorazí

Těžko uvěřit tomu, že prezident Klaus byl přesvědčen o tom, že napodruhé Senát před jeho volbou poslušně skloní hlavu, když mu první muž státu k tomu nedal sebemenší důvod, jeden jediný argument navíc, ba ani sílu svého mocného přesvědčovacího talentu, kterým v minulosti disponoval a snad pořád částečně disponuje.

Ostatně Václav Klaus své kandidáty přímo v Senátu slovně nepodpořil ani jednou.

Ješitnost a truc Senátu pak spočívá v tom, že prezidenta k většímu angažmá, k větší spolupráci, alespoň nenápadně nevyzval, protože stejně jako prezident Klaus až příliš ctil vznešenou nezávislost a formální dělbu pravomocí.

Ale když jde o společnou věc - kvalitní obsazení Ústavního soudu - měly by jít takové oficiality stranou. Bohužel se tak ani na jedné straně nestalo.

Je tu ještě jeden důvod, proč lze včerejší výkon senátní vůle považovat za trucovitý, ješitný či uražený.

Až příliš často, například z úst senátora Zlatušky, znělo Senátem, že si horní komora parlamentu ano pro Aleše Pejchala prostě nemůže dovolit, neboť ho už jednou odmítla. A kdyby teď senátoři řekli ano, přiznali by, že poprvé rozhodovali neuváženě.

Ukázkovější příklad ješitnosti bychom stěží hledali. Někteří senátoři zřejmě zapomněli, že jednotlivá rozhodnutí se od sebe liší v čase, což samo o sobě zakládá jejich jedinečnost.

Vždyť se nemuselo jít tak daleko, když legitimní důvod k odmítnutí Aleše Pejchala byl nasnadě - prezident v době mezi oběma volbami nebyl schopen silnými argumenty změnit senátní pozici.

Ústavní soud tak i po včerejšku čeká na obsazení čtyř křesel. Jisté je zatím jen to, že Aleš Pejchal na žádné z nich neusedne, protože sám pochopil, že prezident hlavou zeď neprorazí.

Václav Klaus podle hradního kancléře Jiřího Weigla nebude s nominací dalších kandidátů dlouho otálet, protože si je vědom toho, že doplnění Ústavního soudu je v této fázi jeho volebního období nejdůležitější úkol.

Věc se prý táhla jenom proto, že prezident vybírá pečlivě a odpovědně. Není důvod to kancléři Weigelovi nevěřit. Nicméně - dvakrát neúspěšná nominace Aleše Pejchala naznačila, že i prezidentova odpovědnost má své meze.