Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Zdeněk Lukeš historik architektury a pedagog

Tak jako asi každý, i já mívám někdy děsivé sny.

Témat je hned několik, často se mi například vrací sen, jak padám ze schodů, ale nejhorší jsou bezkonkurenčně sny školní. Probouzím se pokryt ledovým potem a několik minut se musím vzpamatovávat.

Když jsem ještě studoval na vysoké škole, týkaly se noční můry období mých gymnasijních let, teď už je po léta téma stejné: jde o zkoušky a zápočty na stavební fakultě.

Marně se těším, že už bych mohl přejít během spánku do dalšího životního období a školních škamen se konečně zbavit, ale skrytá vysokoškolská traumata zřejmě jen tak z mozku nevymažu.

Snad nejhorší je sen o tom, jak přicházím na konci semestru do školy a profesor mne nepoznává, nikdy mne prý neviděl a o zápočtu a zkoušce si prý mohu nechat jen zdát.

Nakonec svitne malá naděje: dostávám poslední šanci látku se doučit a přijít na poslední pokus. Ploužím se nekonečnou chodbou ponuré budovy, která připomíná Kafkův zámek, a najednou zjišťuji, že nejsem schopen pochopit ani tu nejjednodušší rovnici ze statiky nebo výpočtu betonových a ocelových konstrukcí.

Tady se totiž náhle ocitám v současnosti a nyní už skutečně o těchto vědách nemám ánung a není ani divu, léta jsem takové výpočty neprováděl. Propadám proto vlastně docela oprávněně!

Na školní sny si vždycky vzpomenu, když mám zkoušet své vlastní studenty. Mám na to vůbec právo, když minimálně jednou týdně takzvaně rupnu?

Téma je sice statice stavebních konstrukcí na hony vzdálené, zkouším je historii architektury, ale pokaždé si říkám, co když tohle pro ně bude taky jednou děsivá noční můra?