Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Leo Pavlát ředitel Židovského muzea

Když mi bylo pět let, v roce 1955, brali mi krční mandle a útěchou i nadějí, s nimiž jsem ten zákrok podstupoval, se mi stala vidina zmrzliny.

Rodina mě ubezpečila, že, po operaci ji budu jíst, kolik budu chtít od rána do večera, protože studená zmrzlina dělá ráně po vytažených mandlích dobře.

Sestřičky jsem proto od počátku považoval za převlečené zmrzlinářky a na zákrok se těšil.

Jak to dopadlo, každý tuší. Operace byl odporný zážitek, zmrzlinu mi nedali. Dodnes vidím jakýsi lesklý šroubovací bodec, jimž mi mandle vyrvali.

Místo abych vybíral mezi bílým, růžovým či hnědým zmrzlinovým kopečkem, přemítal jsem o proradnosti dospělých.

O českých špitálech neexistují neutrální zprávy

Po téměř padesáti letech jsem musel do nemocnice zase, na předem plánovanou operaci menisku. O českých špitálech neexistují neutrální zprávy. Buď jsou v popisu bývalých pacientů skvělé, nebo strašné.

Protože i ti, kdo se do nemocnic dostanou, dokáží být při svých tělesných potížích skvělí, nebo strašní, jsem spíše nakloněn přijímat reference o našich léčebných zařízeních s rezervou.

Noc před operací jsem se procházel již ztichlou nemocniční chodbou. Na stěnách visely reklamy na léky, odkazy na asistenční služby, vyobrazení kloubních protéz, informace o právech pacientů.

A také tam byla jakási oficiální nástěnka: informace o sloužících lékařích a sestrách, pohledy od kolegů na dovolené.

A mezi tím také dva texty. "Kdo se zapotí při polévce, je zdráv," začínal první z nich. "Kdo se zapotí při acylpyrinu, je nemocen. Kdo se zapotí při souloži, je stár. Kdo se zapotí při práci, je blbec."

Také druhý text nabízel podobnou, dlouhá desetiletí kultivovanou českou moudrost: "Ten, kdo je denně pilný jako včelka, pln energie jako býk, pracuje jako kůň a večer je unavený jako pes, by měl navštívit veterináře, protože je pravděpodobně vůl."

V nemocnici - jaksi na odlehčenou uprostřed potíží nemocných a nelehké služby personálu - je humoru určitě třeba a snad to i takto bylo míněno.

Jenže, obávám se, lidi odkázaní na pomoc lékařů a sester ta moudra o hloupých pracantech nepobavila. Jakoby jim nemocnice vzkazovala: S prací se to nemá přehánět.

Děláte-li své povolání pořádně a necítíte se po pracovním dni div ne odpočatě, zasloužíte si shovívavý úsměv. Takže, jinými slovy, moc od nás nečekejte, vždyť pot je známkou blbství a kdoví, zda se o vás spíše neměl postarat zvěrolékař.

Že těmto zdravotníkům najednou zcela nevěříte? Že - jak vám letí hlavou - jste se měli dát operovat tam, kde by se třeba chlubili jinou inspirací? Teď už je pozdě se rozmýšlet.

Když jsem šel v pěti letech na operaci mandlí a nedostal jsem pak zmrzlinu, cítil jsem se podveden. Tentokrát jsem měl v nemocnici nedobrý pocit předem.

Ale co. Možná jen neumím správně vtipkovat. Operace mého kolene dopadla dobře.