Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Jiří Dědeček básník

Život obecně je příliš krátký a jeho jednotlivé etapy pak každá zvlášť. A tak si člověk všechno prodlužuje.

Pobytem na studích si prodlužujeme mládí, které se vstupem do pracovního procesu nenávratně mizí, změnou letního času na zimní a naopak si alespoň zdánlivě prodlužujeme den.

Zkrátka všechny krásné okamžiky stojí za prodloužení, tedy i léto. Mám léto mnohem raději léto než zimu, s hrůzou každý rok sleduji, jak se v srpnu začíná dříve stmívat.

Je to pro mne smutné předznamenání listopadových plískanic, času, kdy mi na dlouhé čtyři měsíce přestává chutnat pivo.

Proto jsem se letos rozhodl prodloužit léto sobě i rodině: K moři se pojede až začátkem září! Děti přijdou o dva týdny školy, budou možná hloupé, ale zato zdravé!

Psychologové tvrdí, že zahraniční dovolená s rodinou je stres. Připouštím, že na tom něco bude

Jiří Dědeček

Už jsem sice letos od jara jel šestkrát přes Německo tam a zpátky, ale zatím vždycky za prací. Tentokrát pojedu za jen tak.

(A to přesto, že vlastně nemám cestování rád, ani fyzicky, ani virtuálně. Za nejnudnější druh literatury považuji cestopis. Nejlépe je mi doma s lidmi, které znám a kteří hovoří stejným jazykem.

Z tohoto hlediska mi vlastně totalita vycházela vstříc, protože mě nenutila přemísťovat se po světě. Přesto však jsou v životě chvíle, kdy se musí. Za poznáním, za zdravím, kvůli dětem...)

Nejhorší cesta za zdravím k moři nás myslím postihla před čtyřmi roky. To jsme fakt bez ohledu na finance museli, protože naše kočka Růženka byla těhotná a potřebovala na zdravý vzduch.

Vyčítali jsme si to rozhodnutí, až když jsme viděli, jak je chudinka po dvanácti hodinách jízdy zblblá z dusného kokpitu neklimatizované felicie.

Marně jsme ji však polévali vlažnou minerálkou, aby se nepřehřála, už bylo pozdě. Nemluvila s námi celých čtrnáct dní. Ani pohladit se nenechala.

Jenom kvůli ní jsme si tedy koupili nový, klimatizovaný vůz, ale ona najednou že letos ne a nepojede! To že prý se raději nechá hlídat úplně cizími lidmi!

Povídám jí: "Růženko, já tě přemlouvat nebudu, je to tvůj život. Ale pak za mnou nechoď."

Někteří psychologové tvrdí, že zahraniční dovolená s rodinou je stres. Připouštím, že na tom něco bude - vždycky, když mě napadne pochybovat, představím si balení zavazadel nebo bloudění v cizině podle mapy...

V přelomovém roce 2000 jsme právě nikam nejeli. Užívali jsme si tuzemského stresu a měli jsme pocit, že jsme na osud náramně vyzráli - letos nemusíme přes Německo!

Radovali jsme se ze svého vítězství jako malí, zejména co se dopravy týče. Škodolibě jsme sledovali všechny televizní šoty z přecpaných německých dálnic a se sklenkou v ruce jsme si gratulovali k tomu, že tam nejsme.

Chtěli jsme tam původně nebýt i letos, ale to víte, moře je moře. Mělo by mi prý pomoci na sennou rýmu. Možná bych ale dal přednost horšící se alergii před dálnici Norimberk - Karlsruhe, ale už se nedá nic dělat, už je to zaplacený...

A tak tedy ve chvíli, kdy tuto úvahu čtete, si již pravděpodobně tahám z chodidla první ostny mořských ježků z Azurového pobřeží.

Léčím si popáleniny od slunce a medúz a těším se domů do Prahy, až mi to prodloužené léto skončí...