Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Pavel Klusák hudební kritik

V létě za našich časů se šíří turistická mentalita s takovou intenzitou, až se člověk přistihne, že se stává turistou i doma, v místě svého dlouholetého bydliště.

S takovými pocity jsem chodil kolem Pražského hradu: snad mě sem zavedly zprávy o kontrolorech na Hradě a chtěl jsem sám také odečíst nějaký souhrn výsledků po éře prezidentování Václava Havla, dokud je tu jeho otisk ještě patrný.

Přicházíte-li od Brusnice, do hradčanského areálu vás propustí hradba domků v Jelení ulici: tato dobrá až exkluzívní adresa byla v první době porevoluční kompletně přenechána nadacím.

Dnes sem jezdí domýšlet a vystavovat své projekty umělci z celého světa, v klubu Jelení obsluhují naši spoluobčané, kteří se po psychicky labilním období vracejí zpátky do života ve společnosti.

Ale protože vám může natočit pivo i jejich asistent, občas těžko hádat, kdo je kdo a nejlabilnější si nakonec připadáte vy. To je dobrý vstup do historického centra země, po staletí nabíjeného přítomností mimořádných osobností.

Má-li tahle země takto evidentní nabitou baterii na své nejvýznamnější křižovatce, nemůže to s ní být špatné

Za nadacemi se táhne opuštěný pás travnatých luk, který definitivně stvrdí, že střed Čech není tím, čím se zdá být.

Tu a tam tu roste divoký tulipán: zůstaly tu prý ještě od elliho, zahradníka císaře Rudolfa II. Druhá verze mýtu říká, že tulipány přestály nedávný zánik zahrádkářských parcel na Hradčanech.

"Jsou tahle místa volně přístupná ze silnice?" ptám se lidí z Centra pro současné umění, kteří tu večeří kazašské jídlo a pouštějí do stráně magnetofonový pás s ovčím bečením. "Ano," říkají. "A zajde sem někdy někdo z turistů?" "Ne."

Jen o málo živěji je na trase, na níž si člověk připadá jak při sestupu do zemského jádra. Minete hradní Jízdárnu, přejdete můstek a těsně před hradní stráží odbočíte vpravo: mezi trním a zadní stranou budov je cesta nijak zářně označená, ale veřejně přístupná.

Nejdřív vede kolem různých dveří pro dodavatele a vypadá tak neatraktivně, aby odradila každého kromě zasvěcených. Když se stočí, mine prázdný strážní domek a odhalí louku Jeleního příkopu, je vám jasné, že jste na mimořádném místě.

Nepodobá se precizně upraveným zahradám kolem Míčovny nebo Na Valech: spíš tu někdo nechal prostor věcem, aby běžely ve své přirozenosti. Pár figurálních soch je přiměřeně zašlých a připomínají spíš kusy skály s tvářemi.

Chodbou, jež byla zbudována nejméně tolik pro zdejší stoku jako pro vás, podejdete most k Hradu a vytržení stoupá.

Prudká stráň ke katedrále svatého Víta je symbiotickou džunglí stromů, liánovitých břečťanů a podrostu: do spokojené a vyvážené džungličky evidentně nikdo nevstupuje, což by koneckonců nebylo nic snadného.

Než se vynoříte dole v zatáčce Chotkových sadů, je jasno: v historickém a energetickém středu naší země je prozíravě ponechána mezera pro volné nadechnutí, neobsazený prostor, stejně jako místo pro živelné bujení přírodních dějů, rudolfovský tyglík, v němž reagují zemské elementy bez zásahu člověka.

Rozmach toho prostoru i dravost, s níž sdílí živiny utajený hradní biotop, působí útěšnou silou: má-li tahle země takto evidentní nabitou baterii na své nejvýznamnější křižovatce, nemůže to s ní být příliš špatné.