Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Petr Fischer analytik BBC

Pondělní pražské setkání zástupců patnácti malých evropských zemí, současných i budoucích členů Evropské unie, se neslo v duchu doutnavého strachu.

Strachu ze síly velkých, kteří se při přípravě evropské ústavy přestali ohlížet na potřeby malých a řekli si důrazně o posílení své moci.

Výsledky Konventu nejsou sice tak průzračně jednoznačné, ale v mnoha směrech se přece jen ukázalo, že velké země berou nároky a obavy malých jako zbytečnou brzdu.

Malé země potřebují v nové Evropě jasné ujištění, že jejich slovo bude mít alespoň minimální váhu

Petr Fischer

Vždyť ve společné Evropě se není čeho bát, jsme přece všichni demokraté!

Podobný pohled na věc může mít jen ten, kdo nikdy nezažil pozici malého, zkušenost někoho, kdo se musí nejen bát o svou existenci, ale kdo často musí bojovat i s tím, aby kvůli své velikosti netrpěl komplexem méněcennosti a dokázal si vybudovat opravdové sebevědomí.

V Evropě to zdaleka není jen problém České republiky, podobně jsou na tom i Rakušané, nebo třeba Estonci, kteří se teprve nedávno odpojili od ruského impéria.

Malé země zkrátka potřebují mít v nové Evropě své jisté, potřebují jasné ujištění, že jejich slovo bude slyšet a že bude mít alespoň minimální váhu.

To je také důvod, proč všechny malé země trvají na tom, aby i v rozšířené Evropě měla každá země svého komisaře, ačkoliv je jasné, že se tím zhutní byrokracie a zkomplikuje proces rozhodování.

Tedy to, co samy malé země na Evropské unii kritizují.

Rozpor mezi tlakem na efektivitu fungování obrovského kolosu rozšířené unie a potřebou identifikační mocenské sebejistoty pro malé země bude stěžejním bodem jednání mezivládní konference, která začíná už za měsíc.

Kompromis se jako obvykle bude rodit jen těžko. Pražské setkání malých i předchozí vyjádření předsedů vlád těchto zemí totiž dávají tušit, že malí své místo v komisi budou chtít stůj co stůj.

Premiér Vladimír Špidla dokonce jasně prohlásil, že kdyby se tak nestalo, byl by tím popřen samotný princip Evropské unie.

Vůdčí tandem unie Německo a Francie by ovšem rád viděl pružnější vedení unie, v němž by se bral ohled spíše na prostou většinu, než na pár věčných kverulantů.

Na mezivládní konferenci se tak bude hlavně bojovat o to, kolik centralismu nová Evropa snese.

Z reakce menších zemí je jasné, že je jistá šance vybojovat místo v komisi za ústupky v rozsahu většinového rozhodování, které chce Francie a Německo rozšířit co nejvíce.

Problém je jen v tom, že každá malá země by si ústupek představovala trochu jinak, což předem bourá jakoukoliv dohodu.

Francie a Německo mají před jednáním mezivládní konference v ruce ještě jeden silný trumf. Jejich vůle k hlubší integraci je tak silná, že jí možná budou schopny i bez účasti ostatních.

Je ale rozdíl mezi touto Evropou dvou a Evropou, v níž vládnou především větší a silnější, kteří jen tu tam, ve věcech málo důležitých, dají prostor trpaslíkům?

Rozdíl tu může vidět jen mimořádně bystrozraký člověk. Idea rovnější Evropy národních států ale ještě nezemřela, žije minimálně do konce chystané mezivládní konference.

Malí mají ještě šanci, budou-li však reagovat stejně nemastně jako v Praze, snadno přijdou i o sladce živenou naději.