Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Břetislav Rychlík herec a režisér

"Musíme se ještě podívat na hrobeček, jak se mu daří," praví Juliána před dočasným odjezdem z Javorníka. Každé léto přibývá několik hrobečků.

Tento týden vyrostl v trávě před domkem jeden se smutečním nápisem "Žába", druhý je umístěn na tajném místě nahoře nad Kopánkami a papundeklová cedulka nese nápis "Ptáček".

Život mých městských dětí na vesnici je plný přirozených vztahů, gest a svobodných pohybů či myšlenek, vnímání smrti i života zvířat, které jim město neumožňuje.

Ráno vystřelí ven, za tmy se vrací jak divocí ptáci. Dotýkají se přírody, tak jak jsem byl zvyklý já či jejich matka.

Já jsem celé léto trávil na potoku či v lese, těšil se, až přijedou bratranci, vytáhneme ukrytá lana a budeme šplhat do svahů, přes kusy balvanů na Hradisku, budeme dobrodružně zkoumat svět a svádět v něm své bitvy.

Nebo vybereme holýma rukama potok. To znamená - nachytáme pstruhy a raky, přes přísný zákaz dědy a pronásledování nadlesního a hajných.

Této vášni nešlo zabránit, ale po bleskovém zlomení vazu a vykuchání upytlačeného pstruha jsme se rok od roku zdokonalovali v jejich přípravě a přirozeně tak postoupili v civilizačním stupni vývoji od lovce ke kuchaři.

Přes školní rok na malém městě jsme podle věku a povinností smysluplně "lašovali" venku.

Povinnosti byly z klukovského pohledu otravné: natrhat trávu a vyměnit vodu a podestýlku králíkům, něco porýt, okopat na zahrádce, ve vinohrádku, podávat tatovi různá nářadí, když cosi opravoval.

Měli jsme i slepice, kačeny, moráky, husu a někdy kozu. Na podzim jsem nenáviděl chodit sbírat trnky na slivovicu. Nepil jsem to (samozřejmě) a když mi maminka v zimě dělala zábal na krk nebo na prsa politý slivovicí, smrdělo mi to.

Nenapadlo by mne, že jediné hamižné chvíle v dospělosti budu prožívat pod stromy s dozrávající úrodou durancií, trnek, švestiček a gulovaček, abych popsal své vlastní odrůdy modrého ovoce.

Nedávno jsem vzal do ruky motyku a tento doslova pravěký vynález mne skoro dojal svojí dokonalostí. Jak jsem ji dřív mohl znenávidět. Asi to byl opravdový a hluboký vztah.

Z her bylo důležité umět třeba chytit a ochočit nějaké zvíře. Měl jsem kavku, straku ale i zachráněného sýčka nebo poštolku a divokého králíka.

Na Rusy a Němce jsme si po roce 1968 už nehráli, tak jsme byli uvědomělí. Když pominul čas Vinnetoua a přišla doba pirátů a Černého korzára, tak jsme celé jedno jaro jsme stavěli vory na Struze.

Rafinovaně je ukrývali v křovinách a pak na nich od dubna do začátku prázdnin sváděli velké bitvy, padali do ještě studené vody a přirozenou cestou se otužovali.

Kolem oken baráku nám jezdily zbytky rozkulačených sedláků s koňskými povozy, pro mléko jsem chodil ke Kašpárkům a s babičkou jezdil na pole na žebřiňáku taženém kravkou.

Tento po všech stránkách otravný a sentimentální úvod jsem považoval za důležitý, abych se vypořádal s náhlým přejezdem naší rodiny do Brna.

Jeden den jsem v Javorníkem vyplachoval bečky na kvas a v duchu se modlil, aby ustala ta strašná vedra. Úroda byla mimořádná, sucho a vysoké teploty však zákeřně urychlují modrání ovoce, které padá ještě nezralé a bez přirozeně dokončené šťavnatosti a cukru na zem. Dlouhé deště zase mohou způsobit plíseň.

Juliána kontrolovala hrobečky zvířat, Apolena tahala s Monikou a s mým tatou (tedy svým dědečkem) jakési placaté kameny do sklepa.

Odpoledne plaveme v podhorském koupališti napájeném vodou z potoka. Pak zbůhdarma chodím lesem a čistím si hlavu. Děcka jezdí na kolech. Večer piju víno na zahradě, z hospody v sousední Velké slyším zpěv chlapů.

Je to krásná, vysoko vyřvaná teskná táhlica: "Kebych já píl, tajak jiní píjáli, sedéu bych si do hospody s masármi. Ale su chudobný, nejsu já jim rovný, oni by ňa vyhodili z hospody…"

Druhý den jsme po několika týdnech v Brně. V bytě si připadáme ztracení. Děcka chodí pořád za námi, je strašné dusno, bez otevřených oken se nedá žít. V ulicích řev.

Juliánka začala modelovat z plastelíny. První udělala duhu, pak zahradu a stromy, Apolena hraje na klavír a zpívá po několikáté stejnou píseň. Monika pere jednu pračku prádla za druhou a žehlí.

V noci nikdo nemůžeme usnout. Opilci pod okny blábolí strašné stupidity, občas z přetlaku někdo zařve něco přiblbého nebo vulgárního.

Nějací hňupi dokazují mužnost túrováním motorek, jiní hňupi se z nudy honí v autech, kdosi nesmírně vtipný a statečný nad ránem zazvoní na všechny domovní zvonky.

Ráno procitáme jak z komatu, ubití a otupělí. Milé děti, tak to bude celý rok. Vítejte doma.